Blaze těm, kdo pláčou

Před několika dny jsem zažil malý zázrak. Před rozedněním jsem vezl manželku do práce. Při jízdě jsem si všiml, jak se obloha barví červánky. Zastavil jsem kousek od karlovarského letiště a vystoupil na kopec. Nazývá se Vítkova hora. Jde o pozůstatek dávné sopečné činnosti. Na obzoru se objevily první sluneční paprsky, pronikající mlžným oparem. V noci pršelo.

Všechno se ve mně svíralo a na srdci jako by mi ležel kámen. Poslední dobou špatně spím. Není snadné přiznat si to, ale zmáhá mě stres a strach o mé blízké, dusím se v nedýchatelné směsi vzteku a frustrace, co zamořily naší dezorientovanou a rozdělenou společnost. Nedělá mi dobře, že se nemohu naplno věnovat farářské službě. Jsem služebník sice placený, ale neužitečný. Nevím, jak dál a co s tím. Emocionálně a psychicky se cítím o poznání hůře než při jarní celorepublikové karanténě.

Skoro oslepen sluncem lezu dolů z kopce. Náhle se ve mně ozval hlas a přikázal mi: "Obrať se!!" Otočím se a nad vrcholkem Vítkovy hory spatřím nádhernou duhu. Klene se vysokým obloukem, vytváří světelnou bránu a spojuje nebe se zemí. Napjatá struna v mém nitru se zachvěla a praskla. Kleknu si na asfaltovou příjezdovou cestu a z očí se mi spustí slzy. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy plakal. Chlapi přece nebrečí. Ale teď spolu se slzami ze mě všechna temnota a tíha odcházejí. Nesmírně se mi ulevilo.

Zázračná Boží duha mi umožnila znovuobjevit posvátný dar slz. Myslím, že je to pravý dar pro tento zvláštní čas. Pokud ještě umíme plakat, anebo pokud se to opět naučíme, znamená to, že máme srdce a nerezignovali jsme na poslání být člověkem, bytostí schopnou vědomě žít, a proto se riskantně nořit pod povrch existence, v jejímž proudění a víření se nerozlučně spájí bolest a radost. Stínová a světlá strana téže skutečnosti.

"Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni," říká Ježíš. Co ještě by nám pověděl, když jsme uvnitř polámaní a podráždění? Snad něco v tomto smyslu: "Jestliže pláčeš, jsi člověk! A jestliže jsi člověkem, v hlubině svého poraněného lidství můžeš i ty zaslechnout mou výzvu, obrátit se a jít za mnou, stát se mým učedníkem a přítelem, blížencem a spojencem, který nese bolest a neodtahuje se od ní. Poneseš ji v síle mé svatosti a mé lásky, neboť já jsem na kříž vynesl veškeré utrpení světa a stále je nesu. Důvěřuj mi. Neboj se a neklesej na mysli!" 

Věčný Pastýři Ježíši Kriste, dej, ať se doopravdy staneme Tvými učedníky, Tvými přáteli, Tvými sourozenci, součástí Tvého opravdového Těla: opravdově milující ve Tvé lásce! (Erich Przywara, Modlitby tohoto věku)