Pacient čte Umbrianu

Malý antikvariát na chebském náměstí, kousek od známého domu Špalíček. Zrak mi padl na hřbet knížky. UMBRIANA. Básnická sbírka Ivana Diviše z roku 1965. Otevírám ji v čekárně na chirurgické ambulanci. Než přijdu na řadu, mám ji skoro přečtenou. Učím se být pacientem. Latinské slovo PATIENTIA se překládá jako TRPĚLIVOST. Snad si ji nyní osvojím za pomoci Divišových veršů, z nichž si na koleni dělám výpisky.

"Byli jsme až nezáslužně zdrávi..."

Po deseti letech vyučování na zdravotnické škole jsem rozpoznal, že spíše než vštěpovat žákům odborné latinské názvy všelijakých nemocí bych se měl ve větší míře začít věnovat přímo nemocným. Dostal jsem nabídku na práci kaplana v pečovatelském domě. Byl jsem pozván do blízkosti lidí, kteří se (často velmi těžko) smiřují se stářím, bolestmi a umíráním. Nastala důležitá změna v mém osobním přístupu k životu. Doposud jsem smrt nebral vážně, zdálo se mi, že je vzdálená a netýká se mně. Teď jsem blízka nahlédl, jak vypadá konec. Stejně bude asi vypadat i můj konec. Nejsem nesmrtelný. Po střípcích věčnosti musím pátrat v krátícím se čase, který mi byl vyměřen. "Přiblížen konečně symbolům, jež naznačují obsah tohoto bídného a hledavého žití!" Není snadné vědomě přijmout plynutí času. Jak se naučit bděle žít v přítomném okamžiku? Snazší je zabíjet čas zaměstnáním, při němž nepřemýšlíme nad lidským údělem a neptáme se, co je naším posláním na světě, jenž neodvratně pomíjí.

"Především nenacházím moudrost..."

K věrohodné kaplanské službě mi něco scházelo. K nemocným jsem přicházel jako návštěvník zvnějšku, ze světa zdravých a mladých (z jejich pohledu). Cítili vděčnost za vlídné slovo, dotyk, pohlazení, modlitbu a požehnání. Nebyl jsem však jedním z nich. Přesto jsem jim lehkomyslně radil, jak se vyrovnávat s trápením, s neodbytně se vracejícím smutným faktem: Život uniká. Vypadl jim z třesoucích se rukou. Budou odkázáni na péči ošetřujícího personálu, dokud neopustí toto slzavé údolí. Někteří mě snad i považovali za člověka dobrého, a proto mým radám přitakávali, ačkoli si o nich určitě mysleli své: Však taky poznáš, ale přejeme ti, ať si ještě vychutnáš radosti života, slunce a vzduch tam venku!

"Jinak, než bylo v plánu, než měli vypočítáno..."

Přijali mě na chirurgické oddělení karlovarské nemocnice. Několik dní jsem na dietě, o tekuté stravě. Dnes jsem vypil dva litry projímadla. Zítra ráno mě probudí sestřička a připraví na operaci. Už vím. Nic nedržím v rukou. Nejsem pánem nad vlastním osudem. Mám hlad. Až to všechno bude za mnou, na zahradě si rozdělám oheň. Jiskry vylétnou k hvězdné obloze a já si opeču na rožni pořádný flák masa. Téměř pravěký pocit. Neduchovní sen pacienta, hrdého na dar kněžství. Jsem poněkud zahanben. Až se příště vydám za nemocnými do pečovateláku, neodvážím se udílet rady, ale snad jim budu trochu líp rozumět a víc naslouchat. To nešťastné slovo: Příště. Kdo ví, co nám zítřek přinese? A jestli vůbec přijde?

"Prosím tě, sílo moudřejší než já..."

Ležím nahý na operačním stole, s nohama zaklesnutýma v madlech, jako žena při porodu. Stydím se. Milosrdně přikryjí mé tělo zeleným přehozem. Nade mnou se tlumeně rozsvítí růžová a bílá světla. Jsou studená. Anesteziolog mi přiloží na obličej dýchací masku. Zavírám oči a ještě stihnu párkrát si v duchu zopakovat modlitbu "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným", než ztratím vědomí a propadnu se do spánku beze snů, podobnému smrti - takže probuzení se bude podobat zmrtvýchvstání?

"Nemohu nebrat, nemohu vybírat si!"

Operace v celkové narkóze je prožitkem bezmoci, úplného odevzdání se. Nejde o bezmoc pokořující, nýbrž pokornou. V tom je zásadní rozdíl. Pokoření může člověka zlomit a zničit, kdežto pokora ho narovnává do skutečně lidské podoby. Pokorné přijetí všeho, co vstupuje do mého života, vede ke smíření a niternému pokoji. "Co je tu poznáním, a tedy trvalé, co je tu věčným, a tedy prchavým, co je tu životem, a tedy láskou, co je tu vykoupením, a tedy balzámem?" Odpověď věřícího pacienta je prostá. Poznáním, životem a vykoupením je pokora. Nemyslím pasivní poddání se přílivům a bouřím, co tlučou hlava nehlava. Být pokorný neznamená, že sebou nechám vláčet a rezignuji na sebeúctu!

"Cítím vzrušení i úlevu, jak se dostavují, slyšíme-li pravdu..."

Pokorné přijetí obnáší vědomou integraci přijímaných podnětů (i kdyby z nich sálala temná energie) a práci s nimi, aby se podařilo zahrnout je do hlubinné duchovní sféry, kde se lidská existence setkává s Absolutnem a Posvátnem. Tím přesahuje sebe samu, vychází ze sobectví, osvobozuje se a sjednocuje s věčnou Pravdou, která se k člověku sklání a odhaluje se mu ve tváři a příběhu Ježíše Krista. Věřím, že v Něm se naplnila touha básníkova: "Chtěl bych vidět celé národy stoupat k slunci, a jedno vznešené srdce vidět obětováno..."

"Rádoby ukřižovaní šlapali mláto mystiky..."

Chirurgický zákrok, před nímž jsem byl uspán a pak zas probuzen, mi připomněl křest. V této iniciační svátosti umíráme a rodíme se k novému životu spolu s Kristem, pro nás obětovaným a vzkříšeným. Křest je ponořením do Kristovy smrti i do slávy, která z Něho vyzařuje, když vzkříšením přijal veškerou moc Božího Syna. Nejenom, že mi křest připomněl, ale také jej aktualizoval, zpřítomnil, za čímž vnímám vanutí Ducha svatého. Ve dvaceti jsem byl pokřtěn vodou, ve čtyřiceti ohněm. Do živobytí věřícího člověka se zřejmě musí vlomit událost, která se mu stane "křtem ohněm" a pomůže mu k plnějšímu osvojení křestního charismatu. 

Než jsem v nejcitlivějších částech svého těla prožil událost "vlomení" (kněz Ladislav Heryán mluví o "zlomení"), byl jsem rádoby křesťanem, s Kristem ukřižován tak nějak hygienicky a kosmeticky, aby to příliš nebolelo a mnoho to po mně nežádalo. Hlavně nepáchnout krví a šířit kolem sebe libou mystickou vůni. Ta však nepocházela z prožitku, ze zkušenosti, nýbrž jen z četby, ze vzdělání. Pravá mystika je vždycky zasvěcující zkušenost s vlomením a přesahem, která zasáhne přímo do srdce v kritické chvíli totální bezmoci, pokorného splasknutí ega a trpělivého odevzdání se čemukoli, co přichází.

"Neboť vše je svoboda..."

Není správné si mystickou zkušenost hned estetizovat, neboť je drsná, burcující a drásající, jde proti všem plánům a přáním, čelí odporu ze strany vystrašeného pacienta, odmítajícího vyjít ze žárlivě střežených pozic a nechat v ohni shořet hradby, které ho oddělují od Boha, a tím ho odcizují sobě samému. Až shoří hradby, uvolní se cesta k vnitřní svatyni, kde v srdci člověka tiše přebývá Tajemství, jemuž říkáme Bůh, protože nemáme jiné slovo. 

V ponoru do Tajemství však už není nic drsného. Zde, v nekonečné říši Smyslu a Pravdy (Bible ji nazývá "Božím královstvím") vládne něha a láska, mateřská, otcovská, ale i milenecká, neboť Bůh, jak se nám odhalil v Ježíši Kristu, touží být nám otcem i matkou, manželem i milencem, přítelem i bratrem. "Potřebuji něhu, která jediná má sílu nanovo se tázat po smyslu volby..." Chvějivé setkání s Tajemstvím nám umožní znovu nalézt ztracený dar svobodné volby, bez něhož nejsme celými lidmi. Vrací se svoboda tázání, hledání, putování. Vrací se důvěra a radost. Strach se mění ve výzvu a temnota v nádobu skrývající na dně světlo.

"Kéž bys, k úžasu pohřebáků, mohl vstát, požádat o víno s krví..."

Po propuštění z nemocnice do domácího ošetřování jsem se nejprve cítil překvapivě dobře. Očekával jsem rychlé uzdravení a návrat k práci. Pak se náhle objevily pooperační komplikace, krvácení, zánět, bolesti. Beru to vše jako požehnání, neboť si dopřávám luxus odpočinku. Zastavil jsem se a pochopil, že vnější aktivitou se neměří intenzita vnitřního života. Věci, které jsem považoval za neodkladné a žádající si rychlé řešení, teď klidně od sebe odsouvám. Však přijde jejich čas, a když ne, tak co? Svět se nezhroutí! 

Stále zachovávám dietu, hlad kupodivu odezněl. Už nedychtím po fláku masa. Dychtím se pomilovat s manželkou a obnovit naše intimní společenství, jež je obrazem něžné i vášnivé lásky Boží k člověku. Dychtím po Eucharistii, po chlebu života a kalichu spásy. Když nyní nemohu plnit farářské povinnosti, znovuobjevuji krásu modlitby a liturgie, která je duší kněžské služby. Těším se, až opět přijmu Krista, nebeského Ženicha mé duše, při slavení Večeře Páně, až se mně, knězi nehodnému a muži hříšnému, Kristus svěří do rukou v podobě chleba a vína. Pod kontrolou nemám zhola nic. Ale zázrak nad zázraky! Do mých prázdných rukou, do mých úst, do mého srdce sestupuje eucharistický Kristus, jeho Tělo a Krev, pulsující věčným životem. 

Úžasné mystérium Božího sebeodevzdání se člověku! Pokora vtělené Lásky! Jsem oslabený a poraněný, ale už brzy mě nasytí nebeská mana. Padá noc a letní horko polevuje. Jdu s nadějí dál a dál. Nemocný s nemocnými, chybující s chybujícími, slabý se slabými. Pouť do říše Smyslu a Pravdy pokračuje. "Na počátku noci bych se vydal na cestu. Teď je snad vhodná doba. Lidé se znovu milují."