Co dělat, když přichází potopa?

Bude letošní advent opravdu adventem? Časem, v němž se probudí naděje na příchod vysvobození? Pokud ano, pak to znamená, že musíme přestat s "konzervováním" našeho myšlení, které ze setrvačnosti udržuje v chodu současný stav věcí, aniž by si uvědomovalo, že udržuje pouhé zdání. Ve skutečnosti současný stav už dlouho nefunguje, hroutí se. Podobáme se lidem, kteří žili "za dnů Noemových" zaujati sami sebou, zaměstnáni svými starostmi a radostmi: "Tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky" (Matouš 24, 38-39).

Potopu nezastavíme, protože hladina už stoupá. Můžeme ji ignorovat a předstírat, že u nás je všechno jakž takž v pořádku, že "peklo jsou ti druzí", o jejichž neštěstí a selhání se vysílají televizní reportáže, které sledujeme jen do chvíle, než přepneme na fotbal. Můžeme nadávat a vysmívat se těm, kteří zpochybňují naši představu, že svět zůstane stejný, jaký byl včera i předevčírem. Můžeme "hodovat a pít" a dopřávat si svoje luxusní problémy ve sladkém domnění, že potopa přijde až po nás.

Anebo si zvolíme jinou cestu. Přijmeme, že vše je v pohybu - takže i my se pohybujeme na hřbetu vlny a zatím nevíme, kam nás vynese či ponoří. Pochopíme, že "nastala hodina, abyste procitli ze spánku" (Římanům 13, 11). S otupující a ohlupující setrvačností už musíme skončit a začít se učit bdělosti, pozorné laskavosti a všímavosti. Potopu sice neodvrátíme, ale máme naději, danou Ježíšovým příslibem, že se v ní naučíme plavat a objevíme v ní šanci na osobní proměnu, a tím i na obnovu světa, jejž sdílíme s mnoha dalšími cítícími bytostmi.

Snad ještě nevěříme, že bychom dokázali spolu s Ježíšem chodit po vodě a žít s nadějí a důvěrou v "tekutém světě", kde nic netrvá věčně. Sami to opravdu nesvedeme. Potřebujeme se navzájem. Neboť spánek, z něhož se na prahu adventu probouzíme, neposiloval mysl a srdce, nýbrž je unavoval iluzí, že si vystačíme bez pomoci ostatních a bez sounáležitosti s ostatními, bez vztahů a zájmu o bližního svého. Probuzení je vysvobozením: "Nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil" (Římanům 13, 12).

V buddhistické meditaci - což jsem se dověděl od sympatické mnišky Tenzin Palmo z tibetské školy Gelug - pravá ruka symbolizuje moudrost a levá soucítění, přičemž levá dlaň podpírá pravou. Takže soucítění - křesťan by spíše použil slovo milosrdenství - je základem, z něhož vyrůstá moudrost, schopnost rozumně přetvářet sebe i svět k lepšímu. Bez milosrdenství, bez činné lásky osvědčené ve skutcích, se rozum utrhne ze řetězu - a výsledkem je onen současný stav věcí, jemuž bůhvíproč říkáme "normální svět".