Co nás k sobě táhne?

Jdu křížovou cestou k poutnímu místu Maria Rast nad vyšebrodským klášterem. Blíží se poledne. Slunce pálí, ale fouká příjemný větřík. Navíc hlavu mi kryje slušivý slamák, zakoupený ve vietnamském obchůdku v Třeboni (kde bychom byli bez Vietnamců!). Stezka stoupá poli a lesy, u každého zastavení se nejprve pomodlím a pak si natrhám hrst malin. U jedenáctého zastavení chybí výjev Ježíšova ukřižování. Asi jej poškodili vandalové. Utírám si pot z čela a zkoumám to prázdné místo. Napadají mě podivné myšlenky. Kolik prázdných míst zeje v mé duši?

V našem nitru je hrad a v něm se nachází mnoho komnat. Některé jsou prázdné a záhadné. Uzamykáme je a vyhýbáme se jim. Málokdo snese konfrontaci s vlastní prázdnotou, pečlivě maskovanou všelijakými činnostmi a názory, jimiž se prezentujeme navenek. Přes veškerou snahu ale věčně nezvládneme zakrývat si oči před propastí v sobě. Propast k propasti volá! Propastná prázdnota touží po naplnění, ponoření do propastné Plnosti. Touha v srdci se probudí, když se odvážíš pohlédnout do tváře člověka, nezapadajícího do tvého obrazu světa, rušícího ti jej a komplikujícího. Přesto - či právě proto? - v jeho tváři objevíš čistou krásu, jakou jsi dosud nepoznal. Podlehneš přitažlivé moci Jinakosti, svaté nekompatibilitě.

Do lidského nitra byla při stvoření vložena božská jiskra. Dostali ji všichni, ale neprojevuje se stejně, nasvěcuje různé věci z různých úhlů, podle toho, jak jsme vnímaví k velkému Tajemství, které žhne v samém středu srdce. Božská jiskra touží po setkání s dalšími jiskrami, aby se kontaktem s nimi rozhořela prudším plamenem. Snad si to ani neuvědomujeme, ale přesně z tohoto důvodu navazujeme vztahy, v nichž se přitahují protiklady. Nezakládáme je na chladném racionálním kalkulu, nýbrž na oboustranném jiskření, na společně sdílené touze nalézt a nést Tajný oheň, jak Tolkien v Silmarillionu nazývá tajemství života, které ve své podstatě je darem, vyjádřením lásky Dárce k obdarovanému.

Nesmíme však podcenit rizika. Ve vztazích se obnaží naše nezralost. Ve vzájemné výměně hrozí výrazná disproporce. Navážeš se na druhého v přesvědčení, že od něho získáš vše, o čem se domníváš, že ti bytostně schází. Od jeho jiskry zapaluješ tu svou. Pěstuješ si na něm závislost, vysáváš ho, a tím dusíš a zhášíš jeho jiskru, až mu nakonec nezůstane skoro žádné světlo na cestu, zatímco ty jen záříš. Tajný oheň však nezáří na ničí úkor! Je hříchem brát druhému, čeho se i tobě dostalo od Boha, který "sestupuje v ohni" (Izajáš 66, 15). Dává ti spatřit krásu ve tváři milované ženy či milovaného muže, aby tě povzbudil k péči o božskou jiskru ve tvém nitru!

Jinakostí druhého si nic nekompenzuj, tím bys ho sobecky zneužil. Dopřej mu svobodu - a sám se osvobodíš! Jeho krásou se nechej inspirovat, aniž by sis ji pro sebe nárokoval. "Podstatné je neotročit vlastnění toho, co mi nepatří," podotýká jezuita Michal Altrichter ve Vyprávění o svátostech. Pochop, že všechno, co potřebuješ a hledáš, co tě přitahuje, děsí a láká, neleží nikde jinde než na dně tvé propasti. V tajemné komnatě, kam se bojíš vstoupit, neboť tušíš, že její prázdnota je plná významů. Odemkni a vejdi do ticha. Připrav tam ohniště pro Tajný oheň. Z jiné jiskry než z té, kterou jsi od počátku obdařen, jej nikdy nevykřešeš! 

Odbilo poledne. Křížová cesta mě přivedla k prázdnému místu. Teď už vím proč! Právě na toto místo jsem zván vstoupit, protože nastalo poledne života, kdy všechen stín padá dovnitř. Ale v temnotě je nejlépe vidět, že jiskra nezhasla! Svítí mi do tváře a vybízí k úsměvu a úlevnému vydechnutí. Altrichter píše: "Zrajeme od mnoha tváří k tváři jediné."

Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! (Lukáš 12, 49)