Co to děláte?

Do Svatého týdne jsem vstoupil s otázkou, kterou si vyslechli Ježíšovi učedníci, když odvazovali oslátko, na němž pak vjel do svatého města Jeruzaléma mesiánský Král: "Co to děláte?" Učedníci zřejmě vypadali jako zloději, co se chystají krást hospodářské zvířectvo. Dělali něco, co se nemá, co se nesluší, co odporuje normám a zákonům. Museli přijmout, že dobře vychovaní lidé v nich vidí kriminální živly. Ostatně i jejich Mistr byl nakonec popraven jako kriminálník - vzbouřenec proti zavedeným pořádkům. Ježíš demaskoval samotnou podstatu systému a nabídl alternativu. Ukázal v ostrém světle, jak spojenectví mezi mocí světskou a náboženskou drží lidi v područí politickém i duchovním. Což mu systém neodpustil. 

Problém nás křesťanů spočívá v tom, že podobně jako učedníci v okamžiku, kdy "kradli" oslátko, nechceme působit anti-systémově. Ježíše uctíváme, hledáme u něho spásu duše a odpuštění hříchů, ale odmítáme aplikovat jeho evangelium na každodenní život. Proč? Z prostého důvodu. Lidé by nám začali klást nepříjemnou otázku: "Co to děláte?" Takže radši žijeme v tiché dohodě se systémem, který nás ničí a ohýbá, ale také sem tam nabízí i nějaké benefity, pokud jsme konformní a naučíme se uvnitř systému žádoucím způsobem fungovat. Revoluční potenciál Ježíšova poselství jsme úspěšně zneutralizovali. Svět se dál ubírá svou cestou, jako by Krista nebylo. Jenže On byl a stále je! A ví, s jakým povedeným "materiálem" - tedy s námi - musí pracovat. 

Je fascinující, že se bojíme "co by o nás řekli lidi", kdybychom ze své víry vyvodili přesně tu konsekvenci, ke které vede oddanost Kristu, a nastoupili na cestu radikálního následování a radikální lásky. A přitom se vůbec nebojíme, co o nás říká Bůh! Snad si myslíme, že jsme ho uchlácholili našimi modlitbičkami a rituálním podkuřováním, takže je neškodný a nic po nás už nechce. To však není pravda! Kristus netrpěl na kříži proto, abychom jeho svatým jménem udržovali v chodu systém, který odporuje Boží vůli a zotročuje a mrzačí Boží stvoření. Nenechal se přibít na dřevo a nepustil si k duši hrozný pocit naprosté, totální opuštěnosti ("Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?") jenom proto, abychom si z něho udělali fetiš, který si pověsíme na krk nebo na zeď, aniž bychom dovolili jeho slovu vtělit se do naší zpovrchnělé a otupující existence. 

Ve Svatém týdnu mi zní v uších otázka: "Co to děláte?" Už ji nekladou lidé, ale sám Bůh. Najednou nově a jinak chápu smysl Ježíšovy modlitby na kříži: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají." Ach Bože, slovy žalmu k tobě úpím: "Zprosti mě i vin, jež jsou mi skryty!" Ale na kříži jsou odkryty. Nemám už výmluvu a nemůžu si lhát do kapsy. Uctíval jsem tě, abych tě nemusel následovat. Prosil jsem tě, abys mě očistil od mých osobních prohřešků, ale nikdy jsem se ti nenabídl, abys i s mou pomocí mohl prorazit světelné brány do temného systémového zla, do něhož je svět zanořen. Zlo se zhmotňuje nejenom v šílených zvěrstvech válek, ale i v banalitě všedních dnů, během nichž se odcizujeme jedni druhým a zapomínáme doopravdy žít. Potřebujeme tě, ukřižovaný Bože, a ty zas potřebuješ nás, abychom ti pomohli tohle změnit!

Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal Ježíš dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: Co to děláte?, odpovězte: Pán je potřebuje." (Marek 11, 1-3)