Do výšky volím pád

Narodil jsem se v Ostrově nad Ohří, městě, jehož zámecký park kdysi platil za osmý div světa. Díky Bohu, že se daří spojovat úlomky oné zdánlivě zapomenuté krásy do náznaků původního tvaru! Duchovně inspirativní barokní minulost vstává z popela a pomáhá Ostrovu vymanit se z dusivého sevření nevábných baráků z dob reálného socialismu.

K zámecké zahradě, kde obdivuji voňavé květy růží a zlatým rybkám do vody házím drobty chleba, ladně přiléhá obnovený Posvátný okrsek se čtyřmi kaplemi a bývalým piaristickým klášterem Marie Věrné (Maria Treu). Co přimělo naše předky lopotit se s těmito stavbami? Jsem naivní, když si myslím, že je budovali, protože věřili?

Biblista Felix Porsch v komentáři k Janovu evangeliu uvádí, že sv. Jan nikdy nepoužívá podstatného jména "víra", nýbrž jen slovesa "věřit". Víra totiž není nějaká věc, jež by se dala uchopit. Protože víra, "věření", je živé dění, cesta, pohyb vpřed, nahoru a dolů, podle verše Vladimíra Holana "do výšky volím pád". Z víry v Bohočlověka Krista se rodí, zakořeňuje se a roste neuchopitelný vztah mezi Bohem a člověkem, mezi Milujícím a Milovaným, spojení lásky Boží a lidské, neboť obě vyzařují z Ježíše. V jeho srdci se totiž obě lásky sjednotily v jednu jedinou.

Architektonika ostrovského Posvátného okrsku naznačuje, že víra - tak jako život - se vyvíjí, směřuje k hlubší a vyšší skutečnosti. K poutní kapli Panny Marie se vystupuje po dlouhém příkrém schodišti, symbolizujícím náš duchovní výstup k plně rozvinutému lidství - k lidství Mariinu.

Nazaretská dívka nebyla svatá sama od sebe. Svatost jí doslova a do písmene "spadla do klína" z nebe, když větou "Staň se mi podle tvého slova" souhlasila, aby do jejího života vstoupil Syn Boží, z ní se vtělil a narodil se. Posvětila ji přítomnost Krista ve středu její bytosti. Nosila v sobě pramen živé vody, zdroj světla.

Mariino vyvolení je neopakovatelné, ona poskytla tělo Božímu Slovu, aby se Slovo mohlo stát tělem. Ale každý, kdo se jako Marie vírou otevře Kristu, řekne mu své ANO a dovolí mu "rodit se" na svět a působit v něm, takový "mariánský" člověk roste k dokonalému lidství, zrcadlícímu prvotní Boží záměr.

Schody vedou i ke klášternímu kostelu. Zatímco v poutní kapli zbožní věřící shlédli obraz svého budoucího, božským světlem projasněného člověčenství, po chrámových stupních stoupali proto, aby uctívali a přijímali samotného Krista - živou Cestu do Božího království, v němž naše lidství bude dokonale sjednoceno s tlukotem srdce Nejsvětější Trojice. Neboť prostřednictvím Krista v nás Bůh uskutečňuje, k čemu jsme byli stvořeni - k věčnému životu!

Mlčky procházím chrámovou lodí. Správa Posvátného okrsku tu uspořádala výstavu fotografií zničených kostelů Plzeňské diecéze. Mezi katolickými svatostánky objevím evangelický kostelík v Lokti, po válce využívaný i husitskou církví - než byl zkraje 70. let zdemolován. Komunisti sice tvrdili, že "nad námi" nic není, ale přitom se usilovně snažili zahladit stopy po Bohu, který podle nich neexistoval.

V klášterním kostele, z jehož vnitřní výzdoby a bohatého mobiliáře se dochovaly jen skrovné pozůstatky, rozjímám u dřevěné, dočerna ohořelé sošky Boha Otce, zachráněné z kaple sv. Anny v Jáchymově. Zhmotňuje pokušení a trápení, jimiž křesťanská víra v českých zemích - vlasti světců a kacířů - procházela za minulého režimu při násilných perzekucích, a jimiž v úplně jiné podobě prochází dnes, kdy už nemusí čelit útlaku, nýbrž lhostejnosti. V éře pronásledování se říkávalo, že krev mučedníků je semenem křesťanů. Ale co říct v éře úzkosti, kdy se všichni bojí o tělo, ale málokdo o duši?

Odpovídám: prohlédněte si tu poničenou sošku, z níž oheň skoro vymazal rysy tváře! Je němá, ale přesto mluví. Svědčí o bolesti, ale také o naději. Nezůstala na spáleništi, neobrátila se v prach. Víru nelze zcela vypálit z lidských srdcí! Kdybychom si ji sami vymysleli, jistě by to šlo. Jenže víra je Boží dar - a Bůh jím stále obdarovává lidi, a to především takové lidi, u jakých byste to nečekali! Doutnající knot neuhasí a nalomenou třtinu nedolomí. Knot hoří dál, třebaže plamínek se chvěje v temnotě. Třtina roste dál, třebaže se kolem ní vzmáhá poušť. I my hoříme, i my rosteme, když důvěřujeme a milujeme!

Křesťanské "věření" - toť setrvávání, bytování v pravdivém poznání, že Ježíš je Syn Boží a Bůh Otec ho vzkřísil z mrtvých. Křesťansky věřit znamená v pravdě BÝT, na pravdě se niterně podílet svým životem, nikoli pravdu MÍT ve smyslu, že bychom ji vlastnili na způsob pozemských statků. Kristus je Pravda, on je Pra-Svátost. A svátost je tajemství, mystérium. Bez tajemství by víra ztratila půvab a přitažlivost. A kdykoli se snažíme víru příliš racionálně vysvětlovat a dělat si z ní systém či přímo ideologii, veškerého půvabu ji zbavujeme, protože ji zpředmětňujeme a děláme z ní věc, kterou nikdy nebyla.

Posvátný okrsek v mém rodném městě je "posvátným" právě proto, že zdejší genius loci zostřuje vnímavost vůči tajemstvím víry. Stoupejte po schodech. Stoupejte vzhůru! Liturgie tesaná v kameni: Vzhůru srdce! Zvedněme k Hospodinu!