Dokud jsem byl dítě

Vynášení soudů nad světem, dnešní dobou, stavem společnosti a politiky je bezmála národním sportem, jemuž se i v církvi s oblibou věnujeme. V hodnocení druhých býváme silní. Obecně platí, že čím méně o nějakém složitém problému nebo o druhém člověku víme, tím více jsme si jistí ve svém úsudku. Sebereflexe je obtížnější disciplína. Siláckými výroky na adresu druhých často zakrýváme svou vnitřní nejistotu a slabost.

Ježíš si klade řečnickou otázku, k čemu připodobnit lidi. Nemluví o "těch druhých". Mluví o nás. O mně. I my v církvi se podobáme dětem, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: "Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali."

Vždyť hrajeme, jak umíme, ale jen málokdo s námi tancuje. Vymýšlíme všecko možné, abychom oslovili veřejnost a přitáhli někoho do kostela. Když se akce nepovede, naříkáme, kolik času, energie a námahy jsme do ní vložili, ale výsledek byl přesto slabý nebo nulový. Jenže málokdo pláče s námi. Lidé mají svých starostí dost. Litanie farářů či farníků, že nás ubývá a stárneme, mimo kostel nevzbuzují mnoho soucitu ani zájmu.

Děti bývají i tvrdohlavé a sobecké. Jsme v pokušení takto vidět lidi kolem sebe. Jdou si slepě za svým a přehlížejí hodnoty, které jim v církvi nabízíme, které uchováváme a předáváme. Neseme oheň, ale druzí nechtějí hořet. Sami jsme z toho už vyhořelí. Jenže i my jsme dětmi, jimž není cizí tvrdohlavost a sebestřednost. Máme svůj svět, své církevní ghetto, na nějž zaměřujeme pozornost, ale otvíráme je vůbec Tomu, ke komu se modlíme a v něhož věříme? Ježíš nám hraje, rád by naladil struny našeho života podle melodie božského Slova, ale my netančíme v rytmu evangelia. Kam se poděla duchovní radost, která by vyzařovala a inspirovala?

Nikam nezmizela. Máme ji na dosah. Ale je důležité hledat ji, toužit po ní a věnovat jí ve svém životě místo. Otevřít jí svůj malý svět a nechat ji, ať naše duše i naši církev provětrá, aby už nic nebylo stejné jako dřív. Jde o radost z proměňování, ladění a synchronizace s Kristem, o výraz lásky ke Kristu, jenž si nás proměňuje, ladí a synchronizuje s tepem svého nejsvětějšího srdce. Duchovní radostí se roste do moudrosti, zralosti a mužnosti. Do plnosti lidství.

Jsme církví, která tomuto růstu napomáhá? Církví, v níž jsme nezakrněli a nerezignovali, ale naopak duchovně dospíváme a překonáváme, co je dětinské, co nás drželo v zajetí minulosti a ve strachu z budoucnosti? Právě takovou církví můžeme a máme být - nikoli spolkem úctyhodných tradic (a tradic, na které nejlépe zapomenout), nýbrž společenstvím učedníků a učednic Ježíše Krista, jehož radost v nás přebývá a díky tomu je naše radost úplná. 

Čemu připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: "Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali." (Lukáš 7, 31-32)

Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. (1. Korintským 13, 11)