Dotknout se šatu
Uzdravení ženy, která trpěla dvanáct let krvácením, je nádherným způsobem vyobrazeno v kryptě kostela Duc In Altum (v překladu "Zajeď na hlubinu") v izraelské Magdale, odkud pocházela Ježíšova učednice Máří. Na obraze vidíte pouze Ježíšovy nohy a šat, jehož lem se vzdouvá směrem k natažené ruce nemocné ženy. V místě, kde se Ježíšův šat dotýká jejího prstu, proudí uzdravující energie v podobě světla. Zástupy lidí namačkaných na Ježíše vůbec netuší, co se tu odehrává. Jsou svědky zázraku - aniž by to věděli. A přitom se také dotýkají Ježíše! Každý z nich by mohl být uzdraven!
Postrádali však víru té ženy. Ona si byla jistá, že stačí, aby se dotkla Ježíšova šatu - a uzdraví se. Víra jí dala odvahu prodrat se zástupem až k Ježíšovi. Víra jí také dala pokoru a posvátnou bázeň. Neosobovala si právo mít Ježíše pro sebe. Vždyť on zrovna spěchal do domu představeného synagogy, jemuž umírala dcerka. Nepotřebovala s Ježíšem mluvit, potřebovala se jen dotknout jeho šatu - a pocítit ve svém těle, že z něho vychází síla, která léčí a vrací do života. Kdyby se stejná víra probudila v davu lidí, co se na Ježíše tlačili a dotýkali se ho, byli by nepochybně všichni uzdraveni!
Jen si tu scénu představte. Mnozí padají na kolena a s bázní a chvěním vyznávají před Ježíšem, že se ho dotkli s vírou, že on je zachrání. A Ježíš jim všem říká: "Vaše víra vás uzdravila. Vaše víra umožnila, aby ze mně vyšla síla, která vám vrátila zdraví těla i duše a zbavila vás trápení." Ale Ježíš to mohl říci pouze jedné ženě. Protože ta jediná s vírou vztáhla ruku k jeho šatu a dotkla se jej. Beze slov. Bez velkých gest. S vírou vydolovanou z hlubiny krvácejícího srdce. A tak se naplnilo vyznání žalmistovo: "Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!"
Uplynuly dva tisíce let od tohoto okamžiku. A musím se ptát, jestli stále existuje místo, kde se Ježíšův šat dotýká rukou nemocných a zraněných. Věřím, že existuje. Protože po vzkříšení a oslavení je přece Ježíš všude přítomen svým Duchem. Celý svět je jeho šatem. Ve všem se ukrývá jeho Duch, vším proudí, pulsuje životem. A jako šat by Ježíšovi mělo sloužit společenství jeho učedníků a učednic. My křesťané nosíme Ježíšův šat! Skrze nás by měla proudit Ježíšova uzdravující síla do otevřených ran.
Ale děje se to? Jsme si toho vědomi? Jsme opravdu církví, ze které vychází Ježíšova síla? Jsme požehnaným místem uzdravení a spásy? A teď zcela konkrétně - jsem já lemem Ježíšova šatu? Nebo patřím do ohromného nevědomého davu, co se tlačí na Ježíše a nevnímá, že překáží někomu, kdo zoufale potřebuje zázrak a věří v něj?