Dýchání do zdi

Nedá mi to, abych nad tím nepřemýšlel. Co by se s námi stalo, kdyby nám do tváří dýchl Ježíš. Pěkně zblízka. Přijali bychom jeho dech života? Nadechli bychom se od něho Ducha svatého? Jak by nás to proměnilo? Co všechno bychom ovanuti Duchem dělali jinak, protože postaru už by to prostě nešlo? 

Ujišťujeme se, že Kristus vstal z mrtvých, ale vstal i v nás? Žijeme z jeho Ducha? Prožíváme vědomě, že jsme součástí jeho vzkříšeného těla? Zázraku proměny a znovuzrození se docela úspěšně bráníme a vypadá to, že soustava organizovaného náboženství se nám hodí právě k tomuto účelu. Postavit si zeď z rituálů a tradic mezi naše tváře a Kristovu tvář. Vzkříšený Pán dýchá do zdi, na které jsou namalované bezduché obličeje. 

Proč stavíme zeď? Proč do ní přidáváme další a další cihly? Proč se bojíme setkat se přímo s Tím, o němž tvrdíme, že v něho věříme? Protože nechceme odpouštět. Chceme se držet starých křivd a starých ran. Ukazovat prstem na "nevěřící Tomáše" mezi námi a odhalovat jejich slabá místa. Zabydleli jsme se v přesvědčení, že my věříme správně, neboť jsme oddáni rituálům a tradicím. Zpevňujeme zeď. Běda každému, kdo by ji bořil. 

Je těžké přiznat si, že Ježíš naši dosavadní víru nepotvrzuje, nýbrž zpochybňuje. Ptá se nás, jestli v ní je dost lásky, dost vůle ke smíření, dost odvahy k odpuštění, a dost svobody na to, abychom umožnili Duchu zevnitř nás přetvořit v nové lidi, co už nestavějí zdi, ale mosty. Od srdce k srdci, od tváře k tváři.

Ježíši, ty jsi vtělená Boží trpělivost. Nevzdávej to s námi. Nepřestávej dýchat. Ta zeď se začne drolit. V prasklinách se objeví tváře. Překvapené, zranitelné. Políbíš je? Ať už si konečně můžeme odpustit a tvé odpuštění nést dál na cestě, kterou nás povede tvůj svatý Duch!