Žízeň po životě

Snad to byl Dostojevský, kdo napsal, že má-li člověk hlad a žízeň, myslí na jídlo a pití, a když se nají a napije, vynoří se otázka: "A co teď?" Hladoví a žízní dál, ale po něčem, co už nejde zajíst a zapít - a ze všeho nejvíc hladoví po lásce a žízní po životě. Ježíš říká: "Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit" (Jan 6, 35). Pozoruhodné na tom je, že utišení hladu po lásce a žízně po životě nabízí někdo, kdo sám hladověl a žíznil, kdo procítil, ba přímo protrpěl, co znamená skutečně vyhladovět a vyprahnout - až k smrti. Stačí si připomenout jedno z posledních Ježíšových slov na kříži: "Žízním!"

Nevím, jestli je správné takto si to vykládat, ale v Ježíšově žízni vnímám palčivou touhu, touhu po vztahu, do něhož nás volá, když na kříži rozpřahuje své ruce, aby jimi objal celý trpící a sténající vesmír. Bůh žízní, touží, abychom ho milovali a odpověděli na jeho lásku tím, že ji pozveme do svého života a umožníme jí, aby život vzkříšeného Krista pokračoval v našem osobním příběhu. Při slavení liturgie společně opakujeme výrok apoštola Pavla: "Jsme živi, avšak již ne my - žije v nás Kristus." A nejde přece o to, abychom požehnaná Pavlova slova bezmyšlenkovitě recitovali jako básničku, ale abychom jimi vědomě žili, dovolili jim, aby se stala pravdivými v našem životě!

Než začneme tišit hlad a hasit žízeň, měli bychom se upřímně ptát sebe sama, po čem doopravdy hladovíme a žízníme, k čemu nás táhnou nejniternější touhy. Možná je dost dobře neumíme vyjádřit, protože nenacházíme slova, ale přes veškerou snahu přehlušit hlas vlastního srdce čas od času zaslechneme, jak Boží dítě v nás tichounce pláče, neboť mu chybí dotyk lásky, která je zároveň cestou, pravdou i životem. Proč se jí uzavíráme? Proč si místo ní pořád hledáme všelijaké náhražky, po nichž zas přichází hlad a žízeň? Proč nezamíříme přímo ke zdroji, k prameni, k prostřenému stolu, k chlebu života a kalichu spásy? Dnes máme další příležitost, ach Bože, kolikátou už?