Hledání vize - úkol pro postní dobu

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? (Izajáš 58, 6)

Do postní doby si nesu jednu velikou touhu - abychom rozpoznali, že před námi je úkol hledat vizi. Naše církev nepotřebuje další "úředníky kultu", nýbrž vizionáře a hledače pravdy. Vize přichází v otevřenosti vůči Duchu svatému. Ježíšův příběh však říká, že Duch nejprve vyvádí na poušť, kde začnou zkoušky. První "test víry" možná bude spočívat v tom, že podstatné není ptát se, jakou církví CHCEME být, ale jakou MÁME být. Proč nás Duch vede na poušť, kde je sucho? Protože v nás musí vyschnout představa, že jsem to já, kdo má vždycky pravdu, a proto ať je po mém!

Ani vize nevzejde ze mě, ale může přijít i skrze mě - pokud nahlédnu, že nejsem vlastníkem pravdy, nýbrž jejím hledačem a milovníkem. Pak se také zamiluji i do pravdy, která ke mně přichází od někoho jiného, než jsem já, a nadchnu se pro vizi, v níž nebudu hrát hlavní roli.

Při hledání vize je nutné si uvědomit, že otázka, jakou církví máme být, stojí výše než otázka, kde na to chceme vzít. Připadá mi, že často je pořadí otázek opačné - a řešíme, kde vzít dost financí na to, abychom zůstali takovou církví, jakou jsme dnes, protože jinou si neumíme představit a chceme, aby vše zůstalo při starém. Boží slovo nám přitom sděluje, co je doopravdy důležité: dávat volnost a rozbíjet každé jho. Z toho se dá vyčíst, že máme být církví, kde se uskutečňuje povolání ke svobodě, kde se lidé stávají svobodnými, volnými pro plný celistvý život. Právě k takové svobodě nás osvobozuje Kristus - kde vládne jeho Duch, tam je svoboda (viz 2. list Korintským 3, 17).

Přát svobodu ostatním znamená mimo jiné, že se musíme i v církvi smiřovat s tím, že dospět k naprosté názorové shodě je nemožné. Zdravou a odolnou společnost charakterizuje, že vydrží určitou míru rozdělení. To platí i pro církev. Kristus nás učí: "Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás!" Milovat člověka, s nímž jsem zajedno, není zase až tak náročné. Kdežto milovat člověka, který si dovolil mít jiný názor než já a hledá pravdu jinými cestami než já, to už si žádá odvahu skutečně Krista následovat! Vždyť je psáno: "Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?" (Matouš 5, 46-47).

V církvi se navzájem potřebujeme v naší různosti a rozdílnosti, abychom vůbec dostávali příležitosti k následování Krista cestou jeho lásky. Díky různosti dostáváme ty příležitosti SPOLEČNĚ - a takto se paradoxně uskutečňuje naše hlubinná jednota v Kristu!

foto: Hana Fleischmannová