Hořící srdce aneb vzkříšení touhy

Příběh o vzkříšení se každoročně vrací do mého života jako hojivý balzám a léčivá mast. Dobrá zpráva o velikonočním vítězství nad smrtí je zároveň radostným poselstvím o znovustvoření světa, neustále ohrožovaného válkami a násilím, ničením přírody i lhostejností k bolestem, jimiž si procházejí naši bližní a všechny živé bytosti.

Vzkříšením Ježíše Krista je zraněný svět znovustvořen, ale stopy po jizvách ve tváři světa zůstanou, tak jako zůstaly patrné na rukou a nohou zmrtvýchvstalého Mistra. Připomínají nám, že jsme zváni vstoupit do tajemství vzkříšení, abychom v něm objevili překvapivý smysl našeho dočasného pobytu na této Zemi.

Z velikonočního zázraku vysvítá nade vší pochybnost, že všechno je možné. Všechny možnosti se otevřely. Takže odteď je možné i to, co se jevilo nemožným a nepředstavitelným! Ve mně a v každém z nás vzkřísit sounáležitost a soucítění s ranami světa i ranami v lidském srdci. Vzkřísit sny o spravedlnosti a lásce, touhu po nekonečnu, jež se ukrývá na dně duše a v kořenech světa, jiskří v očích milenců, básníků a proroků, obtiskuje se do uměleckých děl a do úžasu nad krásou vesmíru i krásou tvorstva, jemuž Bůh vdechl život.

Smyslem naší cesty, onoho krátkého intervalu mezi narozením a biologickým zánikem, je probudit v sobě touhu, která v konečných věcech a dějích hledá nekonečno. Touhou se noříme do srdce světa i svého srdce, a také do srdce druhého člověka, pokud nám je s důvěrou otevře. Touha nás přesahuje a vede až za hranice prostoru a času.

Židovský filosof Emmanuel Lévinas vysvětluje: "Vztah k nekonečnu není vědění, ale touha. Rozdíl mezi touhou a potřebou je v tom, že touha nemůže být uspokojena, že se jaksi živí svým vlastním hladem a narůstá zároveň s tím, jak ho uspokojuje." Život bez touhy není životem, nýbrž rezignací na život, vítězstvím smrti a znamením konce tam, kde žádný konec neměl nikdy nastat.

"Blaze vám, kdo nyní hladovíte," řekl Ježíš. Hlad po životě je touhou po lásce, spravedlnosti a smíření. Touhou po nekonečnu, po smyslu a cíli všeho, po prameni, odkud vše vyvěrá, po oceánu, kam se vše vrací. Tento svatý hlad do nás vložil Bůh a křísí jej v nás v rozličných podobách znovuzrozené touhy, díky níž zahoří naše srdce stejně jako učedníkům, s nimiž se na cestě do Emauz potkal vzkříšený Pán. Ostatně, copak on sám netoužil? Stačí se vrátit k jeho posledním slovům na kříži: "Žízním!" Předal nám svoji touhu, Boží touhu po novém životě, nové naději a nové radosti pro každého z nás! 

Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma? (Lukáš 24, 32)