Hořkej svět

Jaký bude svět, až odezní pandemie? Pochopíme, že návrat k "normálu" není žádoucí, protože bezbožné normy, jak si je v "době před-koronavirové" nastavila globalizovaná společnost, nebyly ničím jiným než hromadně páchanou sebevraždou, destruktivním žitím na dluh? Účet budou splácet nejen budoucí generace, ale pravděpodobně už naše "pokolení zpronevěřilé a hříšné", posedlé výkony a spotřebou. 

Neutečeme před důsledky svých činů. Den zúčtování je blízko. Pochybuji, že je možné odvrátit jej. Lhůta se krátí. Vyplatí se využít zbývající čas k přípravě. Čímž nemyslím hromadit zásoby, kupovat zbraně a budovat opevněné kryty, ale oprášit jedno zapomenuté slovo: POKÁNÍ.

Podle toho, co sleduji kolem sebe, ve mně roste skepse. Obávám se, že jsme nic nepochopili a zahodili šanci. Nejraději bychom vymazali z paměti krizové týdny, kdy jsme byli omezeni v našem obvyklém každodenním pachtění se (o němž starozákonní Kazatel říká, že je marností a honbou za větrem) a rychle se vrátili k tomu, co bylo, ačkoli staré způsoby, jimž jsme uvykli, nás neudělaly šťastnými, nýbrž zraněnými a zároveň zraňujícími. 

Přesto si chceme bránit náš "normální svět", ve kterém je vedeno čtyři a půl milionu exekucí proti jeho obyvatelům. I po koronaviru s námi zůstanou patologické společenské jevy a závažné choroby, včetně civilizačních. Nezmizí rakovina, cukrovka, srdeční a mozkové příhody, deprese a stařecká demence. Přičemž je zřejmé, že některá z těchto nemocí zkrátí i můj život.

Koronavirus způsobil smrt tisíců lidí, na což se díváme už jenom jako na statistiku. Pokud nás pandemie přímo nezasáhla, smrt, kterou rozsévala, jsme vytěsnili a brali za cosi abstraktního. Nemůžeme se dočkat, až se opět staneme malinkým (a snadno zaměnitelným) kolečkem v obludně nespravedlivém systému chrlícím tuny odpadu, plundrujícím přírodní bohatství a vysávajícím anonymní masy chudáků, o jejichž bídné osudy se nikdo nezajímá. Hlavně že otevřela nákupní centra - a snad v létě pojedeme i na dovolenou do Chorvatska!

Pandemie coby jasně čitelné znamení času a naléhavá výzva k proměně lidského vědomí i chování? Ovšem, ale jen pro ty, kdo se chtějí změnit, kdo jsou ochotni dát souhlas k proměně vlastního života a přispívat svým dílem k nutné proměně společnosti. Spisovatel Michel Houellebecq se vyjádřil, že svět po koronaviru bude stejný jako dřív, ne-li horší, protože zesílí strach z navazování vztahů. Považuji tento postřeh za přesný. Žijeme v bezdotykové epoše, aseptické a sterilní. Dodržujeme "sociální distanc", čímž ztrácíme lidskou tvář (zdaleka nejen kvůli rouškám zahalujícím obličej).

Žádný člověk však není osamělým ostrovem. Potřebuje vztahy, tíhne ke společenství, neboť "já" se neobejde bez "ty" a "my". Touží přesáhnout sebe samého ve vztahu k něčemu hlubšímu a celistvějšímu, kde pramení a kam se vrací. Vztahy jsou riskantní a nebezpečné. Mají-li v sobě opravdovost, jdou až na dřeň a na krev. Pouze takové vztahy nás mohou zachránit. V nich znovuobjevíme posvátnost vzájemného dotyku a odvážíme se hledat tvář druhého v její poraněné kráse, abychom se jí mohli dotknout, pohladit, políbit. A tím ji uzdravit. Velmi aktuálně znějí slova 27. žalmu: "Tvář tvou hledám, svoji tvář přede mnou neukrývej!"

Vydáme-li se hledat skrytou tvář (a v ní hlubinnou dimenzi Bytí, ze které vyzařuje smysl a vnitřní řád), tvář milovaného člověka, tvář Matky Země i tvář Syna Božího, nepochybně porušíme mnohé normy, jimiž se řídí tento zatraceně "hořkej svět", jak jej nazval Josef Škvorecký. Pravé pokání obnáší, že tu hořkost spolkneme, přijmeme ji a ve žhavém kadlubu srdce ji přetavíme na sladké břímě Kříže. Bez pokání - a bez pokory, naděje a důvěry - nenajdeme lék na smutky a neduhy světa, jehož zhořklé vody se nedají pít.

Asi právě proto se mi uprostřed citové vyprahlosti, virtuálních her, přerušených spojení a rozbitých vazeb vybavil pradávný biblický příběh: "Došli až do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Tu lid proti Mojžíšovi reptal: »Co budeme pít?« Mojžíš úpěl k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo. Když je hodil do vody, voda zesládla" (Exodus 15, 23-25). Církevní otec Órigenés nabízí pozoruhodný výklad: "Bez dřeva života, to je bez tajemství kříže, bez víry v Krista, bez duchovního chápání, je voda z Mary smrtonosná, pije-li ji někdo dřív, než byla proměněna a obrácena v sladkost."