Jak dlouho ještě?

Až v tomto "morovém" čase jsem pochopil zdánlivou banalitu - když se zdravíme, přejeme si zdraví. Nejen těla, ale i duše. Snažíme se dodržovat všechna preventivní opatření, abychom naši křehkou tělesnou schránku ochránili před nebezpečnou nákazou. Den za dnem však roste význam duševní hygieny. Nebylo by moudré ji zanedbávat. Je stejně důležitá jako mytí rukou či nošení roušek. I kdybychom se celí vydezinfikovali, nezajistíme si, že současná situace nám nepoleze na mozek, nebo že si v našich domácích vězeních nepůjdeme na nervy, třebaže se máme rádi a vzájemně si pomáháme.

Asi každého z nás trápí otázka: "Jak dlouho to ještě bude trvat?" Neznáme odpověď. Proto sami sebe utěšujeme, že už brzy "bude líp", čímž myslíme, že všechno se vrátí do starých kolejí, na jaké jsme zvyklí. Stoupající počty nemocných ale napovídají, že mnohá omezení budeme muset snášet řádově týdny, ne-li měsíce. Jestliže se nechceme v zoufalství oběsit na roušce, začněme pečovat o duši!

Děláme vše potřebné, abychom se koronavirem nenakazili. Stejné úsilí musíme vyvinout, aby nás tato neviditelná hrozba neotrávila. Není v naší moci, abychom teď hned zastavili pandemii. Nedisponujeme utrženým kouzelným sluchátkem jako Mach a Šebestová. Nejsme však bezmocní! V naší moci je něco naprosto zásadního - nedopustit, aby koronavirus ovládl naše životy, sevřel je strachem a starostmi a zamořil atmosféru v našich duších, vztazích a domovech. To je naše odpovědnost!

Obracím se na vás, chlapi. Řekněme si to na rovinu. Nastal čas vrátit se nikoli do starých kolejí, nýbrž ke starým ctnostem. Jedna z nich se nazývá MUŽNOST, latinsky virtus, řecky areté. Nevím, jestli vás vychovali ke statečnosti jako antické Římany a Řeky. Pokud jste chodili do skauta, snad ano. Já byl jenom u pionýrů a nenaučili mě ani pořádně házet granátem. Na tom ale už nesejde. Když ne skaut či vojna, tak nynější stav nouze, v němž se ledacos láme, nás vychová a vyškolí, udělá z nás muže. Kavalíry, kteří se pokloní pouze před Bohem a milovanou dámou. Rytíře, kteří ochrání své blízké - ženu, děti, rodiče, přátele. V žalmu 112 čteme: "Jeho srdce je zmužilé, nebojí se." Opřeni o Boží slovo buďme oporou pro druhé!

Ostýchám se obracet na ženy. V biblické knize Přísloví se píše: "Ženu statečnou kdo nalezne?" Kolem sebe jich nalézám hodně. Počínaje mou manželkou, která stále chodí do práce a doma šije roušky. V této kritické době se i zdánlivá samozřejmost, jakou je dojíždění do zaměstnání, mění v hrdinský čin. 25. března církev oslavila svátek Zvěstování Páně. O jakou zvěst se jedná? Archanděl Gabriel sděluje nazaretské Panně: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha." Ani statečným ženám se nevyhnou chvíle slabosti a temnoty. Což je v pořádku! Vy to unesete, neboť jste milované, plné milosti, jste korunou Božího stvoření, tím nejlepším a nejkrásnějším, čemu Bůh vdechl život! A právě skrze vás přichází nový život na svět. Díky vám nemizí radost a naděje. Takže vás moc prosím, nestresujte se přes míru, protože stres oslabuje imunitu, kterou nyní potřebujete více než kdy dřív!

Jenže copak to jde, nestresovat se, když netušíme, co nás čeká? Jaký osud se chystá našim dětem? Zvládneme se o ně postarat? Co když i my onemocníme? Nezodpovězené otázky se valí jako vlny. Klíčové je uvědomit si, že nemá smysl trápit se tím, co není v naší moci. Musíme si poručit, odpoutat se a neulpívat na představách a dohadech "co bude a nebude". Raději přesměrujme naši pozornost k tomu, co obstaráme DNES. Vždyť "nevíme, co zítřek přinese," zapsal si na smrtelné posteli básník Fernando Pessoa. Naším úkolem je žít pro dnešní den. Protože o zítřku nevíme nic, uposlechněme radu Ježíše Krista: "Nedělejte si starost o zítřek. Zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení."

Jestli lze nějak charakterizovat pobyt člověka na světě, je to nepochybně starost, obstarávání. Darem od Boha jsme obdrželi den, do něhož jsme se dnes ráno probudili. Dnešek je podstatný! O dnešek je nutné pečovat! Proto se modlíme Otčenáš: "Chléb náš vezdejší dej nám DNES." My však podléháme pokušení zapomínat na přítomnost, neboť si plníme hlavu starostmi o budoucnost, která přitom ještě ani neexistuje. Kdežto úzkost z přemýšlení nad neexistujícími starostmi zítřka je bolestně skutečná. Vnitřní obrat od fiktivního zítřka k realitě dnešního dne se neobejde bez jemného násilí na sobě samém, bez přinucení se. Bude to práce. Takto rozumím podivné větě z Matoušova evangelia: "Až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají."

První mniši, poustevníci v egyptské poušti, dobře věděli o neodbytném "pokušení zítřkem" a nepodceňovali je. Nabízejí na ně velice jednoduchý a zároveň účinný lék. Ve sbírce výroků pouštních otců, zvané Apofthegmata, je předepsán stále platný recept na duševní hygienu: "Abba Poimena se otázali, na koho se vztahuje slovo Písma: »Nedělejte si starost o zítřek.« Stařec jim udělil poučení: »Říká se to člověku, který je pokoušen a on se plný starostí a obav ptá: Jak dlouho ještě budu muset snášet toto pokušení?« Měl by se raději zamyslet a denně si opakovat: DNES!"