Jediný Lukáš je se mnou

Na 18. říjen připadá svátek evangelisty Lukáše, mého patrona, jehož jméno hrdě nosím. Ve II. listu apoštola Pavla Timoteovi je o Lukášovi zmínka: "Pospěš si, abys přišel za mnou co nejdřív. Démas mě totiž opustil, protože více miloval tento svět, a odešel do Tesaloniky. Krescens odešel do Galacie, Titus do Dalmácie. Jediný Lukáš je se mnou. Marka vezmi s sebou, bude mi užitečný jako pomocník. Plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, přines s sebou, též knihy a zvláště pergamen. Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Odplatí mu Pán podle jeho činů. Také ty si dej před ním pozor. Velmi se totiž stavěl proti našim slovům. Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili. Kéž jim to Bůh nepočítá! Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané. A byl jsem vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí od všeho zlého a zachová pro své nebeské království."

Stárnoucí Pavel píše z římského vězení. Prožívá osamělost a doléhají na něho i tělesné slabosti. Ačkoli my nemusíme sedět v žaláři, osamělost a izolaci v těchto dnech prožívají mnozí mezi námi. Stejně tak na nás dopadají nemoci i starosti. Podobně jako Pavel toužíme po lidské blízkosti, po přítomnosti člověka, jemuž na nás záleží a který by s námi sdílel aspoň část z toho, čím přetékají naše srdce, a zároveň by nám otevřel i svoje srdce. Proto je Pavel rád za Lukáše, neboť on jediný ho neopustil. Proto píše Timoteovi, aby za ním přišel i s dalšími přáteli. Proto ho prosí, aby mu přinesl plášť. Ve vězení je mu zima a potřebuje zahřát nejen milým slovem, ale i pokrývkou.

Pavel se nestydí a nebojí říct si o to, co potřebuje. Ani my se nestyďme za naši lidskou křehkost, nebojme se žádat o pomoc a podporu. Nikdo neobstojíme sami ve zkouškách a výzvách těchto dnů. Potřebujeme se navzájem. Jistěže ve strachu a stresu můžeme pocítit i pokušení stáhnout se, nebo dokonce utéct od zodpovědnosti, kterou máme nejen za sebe a za své blízké, ale i za budoucí podobu světa a společnosti, kterou spoluutváříme tím, jak se chováme - především v krizových situacích. Mezi lidmi, které Pavel ve svém dopise jmenuje, lze vypozorovat různé strategie útěku před sebou samým i před posláním být lidský vůči bližnímu v nouzi. Démas dal přednost světským radovánkám, Krescens a Titus odcestovali do míst, kde je bezpečněji, kovář Alexandr jednal nepřátelsky (a zřejmě Pavla udal římským úřadům). Ke všem zde uvedeným únikovým strategiím bychom určitě nalezli četné paralely v současné době.

Nebuďme však moralisty a sudiči, kteří ukazují prstem na druhé, hledají viníky a dohadují se, kdo z našich sousedů se podobá Démasovi, kdo Titovi a kdo přímo ďábelskému Alexandrovi. Spíše se zamysleme nad tím, kdo je mým Pavlem, jemuž mohu přinést plášť a zahřát ho. Komu se mohu stát Lukášem, ošetřujícím rány a zmírňujícím smutek samoty. Jak se mohu proměnit v dobrého Timotea, který spěchá, aby co nejdříve potěšil vězněného a nemocného přítele svou přítomností. Blízkost a přítomnost na sebe mohou brát nejrůznější formy. Možnosti setkávat se fyzicky máme nyní velmi omezené. O to důležitější je uzdravovat vztahy s našimi nejbližšími.

Evangelista Lukáš byl původní profesí lékař. Ježíše Krista, jehož poselství Lukáš zapsal, vzýváme při bohoslužbě jako věčného Lékaře lidské duše. Obraťme se k Němu právě teď, abychom na sobě nechali spočinout uzdravující dotyk jeho lásky a díky tomu se stali lékaři či léčiteli vztahů ve své rodině, v zaměstnání, v církvi, ve svém okolí či okruhu své působnosti. Inspiraci k tomu nalézám v úžasné sbírce modliteb, kterou mi zaslal básník Petr Střešňák: 

"Hospodine mocných paží, shovívavého klidu i cílených ran, Hospodine, který všechno dokonale znáš a na svých vahách přesně odměřuješ, Ty, který pronikáš tím, co já pouze tuším, tím, o čem nemám žádného zdání i tím, co ve svém strachu ani vědět nechci, Ty, který znáš jména červů, jež mnou hlodají a jak uvážlivý malíř stříbříš můj vlas a prohlubuješ vrásky, Tobě je zjevný stav mých ledvin i tvrdost jater, Ty vidíš do mého srdce, jež mne do hrozných zmatků uvrhává, jemuž marně domlouvám a marně před ním unikám."

citace: Petr Střešňák, Hospodine (edice Alpa, Praha 2011)