Jednou to bouchne

Jako středoškolák jsem navštívil Pompeje a vylezl na blízký Vesuv. Jeho kráter je sice zasypaný, žádná láva v něm nebublá, ale zpod hornin se na povrch derou výpary sopečných plynů. Vulkán nevyhasl, jen dřímá. Až se probudí, vzniknou nové, daleko rozsáhlejší Pompeje na místě dnešní Neapole. Většina místních obyvatel se tím nezabývá. Každý doufá, že exploze přijde až za mnoho let a že jich se nedotkne. Je však jisté, že jednou to bouchne.

U válečných katastrof, způsobených lidmi lidem, není těžké argumentovat, že za tyto hrůzy není odpovědný Bůh, nýbrž člověk, který se "nespravuje jeho zákony", řečeno s feldkurátem Katzem. Ale co přírodní kalamity? Zemětřesení, povodně, hurikány, sopečné výbuchy? Jak je může Bůh dopustit? Trpí jimi přece "dobří" i "zlí", nevinné děti i všelijací zhýralci!

Zajímavé je, že asi nikdo z těch, kdo se pozastavují nad "nespravedlivými" dopady přírodních katastrof, zároveň neřeší "nespravedlivé" získávání darů přírody, jimiž je lidem požehnáváno bez ohledu na jejich morální kvality. V Matoušově evangeliu čteme: "Bůh dává svému slunci svítit na dobré i zlé a svůj déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." Představme si, že by se na chorvatských plážích mohli opalovat jen "dobří" Češi a déšť by zavlažoval pouze políčka "spravedlivých" farmářů. Sluncem zalité pláže na Jadranu by pravděpodobně zely prázdnotou a ornice by se obrátila v suchopár!

Zároveň je jisté, že aspoň za některé přírodní pohromy si lidé mohou sami. Minulou neděli jsme si vyjeli na Klínovec, nejvyšší bod české části Krušných hor. Spolujezdec, který tuto krajinu navštěvoval v 80. letech, mi vyprávěl, jak silnici po obou stranách lemoval mrtvý les plný šedivých soušek. Způsobily to kyselé deště, důsledek neekologické lidské činnosti.

V biblickém příběhu o Adamovi a Evě se píše, že "Bůh postavil člověka do zahrady Edenu, aby ji obdělával a střežil" jako poctivý správce, nikoli aby ji plundroval jako špatný pán, jenž si myslí, že si ke svému majetku může dovolit cokoli. Přesně tak se chová moderní člověk průmyslového věku k matce Zemi.

Proč si lidé zařizují živobytí na úpatí sopky? Protože je tam úrodná půda. Proč si lidé stavějí domy v zátopových oblastech? Možná kvůli levnějším pozemkům. Bohužel, potopa nemusí přijít až po nás, ale rovnou na nás. Co pak?

"Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno," pronesl Job. "Zlořeč Bohu a zemři," radila mu jeho žena. I my si tváří v tvář nejen přírodním pohromám, ale i osobním "jobovkám" (nemocem, existenčním starostem) můžeme vybrat mezi těmito postoji. Děkovat za dobré a strpět zlé. Nebo nadávat na zlé a bez vděčnosti přijímat dobré.