Jejich červ neumírá a oheň nehasne

24. února ráno jsem jel po dálnici směrem na Sokolov a zdálky viděl panelové domy na sídlišti. Sokolovské paneláky se zase až tak neliší od paneláků v Kyjevě či Charkově. Sevřel mě tísnivý pocit. Představil jsem si, jak na město, kde působím jako kněz a kde bydlí moji farníci a přátelé, dopadají rakety a ozývají se výbuchy a střelba. Jako se to děje právě teď nejenom v Kyjevě a Charkově, ale po celém území Ukrajiny, v blízkém sousedství naší České republiky.

Toho mrazivého rána, kdy začaly přicházet první šokující zprávy o konfliktu, rozpoutaného autoritářským režimem politického gangstera a válečného zločince Putina, jsem si přečetl v evangeliu tento verš: "Jejich červ neumírá a oheň nehasne" (Marek 9, 48).  Ptám se a neznám odpověď: čím asi musí být stravováno lidské srdce, aby naprosto pozbylo soucitu a pro uskutečňování ego-maniakálních snů a šílených plánů ochotně obětovalo vlastní lidskost a prolévalo krev nevinných? Jaký zlý červ hlodá v srdcích tyranů a diktátorů? Proč je pekelný plamen spaluje na prach a popel, takže v nich už nezůstalo skoro nic z Božího obrazu?

Na jiné otázky se však odpovědi hledají přece jen trochu snadněji. Co mohu dělat já, co můžeme dělat my v situaci, kdy válka v Evropě se stala přes noc děsivou skutečností, a nikdo neumíme odhadnout, k čemu ještě dál povede? Můžeme dělat zdánlivě malé věci. Modlit se za mír a spravedlnost. Přispět do sbírek na humanitární účely. Vyjádřit solidaritu s obětmi války. Odmítnout zlo, "říct ďáblovi ne" a nepřipojit se k projevům nenávisti. 

Válka si totiž nevybírá oběti podle národnosti, náboženství či barvy pleti. Konflikt na Ukrajině přináší utrpení a strádání tamním obyvatelům, ale i Rusům, ať už vojákům, zbytečně umírajícím v nesmyslném tažení, nebo obyčejným lidem v zázemí, na které dopadnou následky hospodářských sankcí, zatímco bohatí a mocní vysedávají za naleštěnými dlouhými stoly ve svých palácích, kde si připadají jako zachránci civilizace a obránci před fašismem, ačkoli sami by si mohli přilepit hákový kříž mezi oči.

A můžeme ještě něco. Možná to nejdůležitější. Nezapomeneme na drobné každodenní skutky lásky a budeme pozorní k lidem, na něž doléhají strach, starosti, nemoci a bolesti. Neboť stále je pro co žít! Můžeme spoluutvářet dějiny milosrdenstvím a soucitem. Od žádného despoty z Východu si nenecháme vzít naši lidskost! Nedovolíme, aby změnil naše rozhodnutí chovat se jako lidské bytosti, které touží po míru, naději, odpuštění, uzdravení vztahů a obnově důvěry. Nejsme mocní, ale přesto dost silní na to, abychom činili ze světa lepší místo pro život!