Ježíš nemá žádné učedníky

Za Ježíšem se táhly zástupy lidí. To je sen každého, kdo chce mít vliv a moc, potlesk a slávu... Ježíš je opravdu Mesiáš, a právě proto netrpí mesiášským komplexem. Nepotřebuje slepou oddanost ani pochvalu, aby se ujistil o své autoritě. Nehoví si v pocitu nadřazenosti. Ví, kým je, nezávisle na tom, co si o něm ostatní myslí. Takže se nebál, obrátil se k davům, co mu visely na rtech a čekaly na další zázrak, a vyřkl tvrdá slova: "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem."

Když jsem si tyto výroky poprvé přečetl v evangeliu, napadlo mě, že Ježíš nemá žádné učedníky. Vždyť kdo z nás by si troufl říct, že se vzdal všeho pro Ježíše? Přece víme, že je toho v našem životě tolik, na čem visíme, čeho se neumíme a nechceme zřeknout, rozloučit se s tím. Pro Ježíše ve skutečnosti mnoho místa nezbývá, neboť srdce i mysl máme přeplněné... Ale proboha proč bychom se měli vzdávat něčeho, co je pro nás důležité a co milujeme? Nerozumíme tomu. Příčí se nám to. A proto raději než cestou následování jdeme cestou uctívání. Namísto učedníků má Ježíš v církvi spousty uctívačů, ačkoli nepřikázal "slož o mně písničku", "zapal mi svíčku," nebo "namaluj můj obrázek", ale "následuj mě". 

Věřím však, že vtip je v tom, že přesně tohle o nás Ježíš ví a neodsuzuje nás. Naopak, zve nás do vztahu, přeje si mít v nás přátele, a neočekává, že hned budeme všemu rozumět a všechno bez výhrad přijímat a plnit. Apoštolům řekl: "Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli." Při poslední večeři jim umyl nohy a Petrovi sdělil: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš." Existuje pouze jediný způsob, jak porozumět Ježíšovi: být s ním, radovat se z jeho přítomnosti, žít s vědomím, že On je se mnou a touží po vzájemném přátelství a blízkosti, navzdory mé nechápavosti a neochotě vstoupit na jeho radikální cestu, které se pořád ještě bojím... Ale nebojím se už přiznat si svůj strach a začínám vnímat, že lékem na strach nejsou písně a básně, vonné svíčky a svaté obrázky, ačkoli i z nich se mohu těšit. Lékem je důvěra - "ježíšovská" důvěra, která nenásilně otevírá srdce i mysl a pomáhá jim odpoutávat se ode všeho, na čem jsme se stali nezdravě závislými.