Kacířská myšlenka

Troufnu si nadhodit kacířskou myšlenku. Zároveň ale doufám, že kacířskou jen pro ty věřící, kteří potřebují Pána Boha jako velkého Loutkáře, tahajícího za všechny nitky. 

Žádná pevně daná Boží vůle neexistuje. Bylo snad Boží vůlí, aby něčí dítě onemocnělo? Hraje teď Bůh jakousi podivnou hru v kostky s našimi osudy? Uzdravení či smrt? V takového Boha nevěřím! Čím dál více docházím k přesvědčení o "autonomii stvořeného", z čehož vyplývá, že Bůh naše individuální osudy nepředurčuje ani neřídí. 

Věřím v Boha jako nositele smyslu a zdroj lásky a naděje. V mých pádech i vzletech se raduje i trpí spolu se mnou. A je možné, že teprve modlitbou se vytváří to, co nepřesně nazýváme "Boží vůlí". Vždyť samotná touha po modlitbě už je svědectvím, že se otevíráme Boží přítomnosti v našich životech. Na Zemi se uskutečňují Boží záměry ("vůle") ve spolupráci - synergii - mezi Jeho a naší svobodou. 

Ke svobodě jsme osvobozeni skrze Krista, který nás obdarovává svou vlastní svobodou - a On se svobodně a z lásky vydal plně do rukou Otce a přijal i kříž. Ježíš se modlí, protože modlitba je pojítkem vztahu. Žije vztahem k Otci. Z tohoto požehnaného vztahu vyzařuje "božské životní prostředí", kde se dějí zázraky! Proto je správné modlit se za uzdravení. 

Modlitbou se může stát jakákoli naše činnost, pokud ji konáme vědomě v Boží přítomnosti. Takto si vykládám i heslo sv. Benedikta ora et labora ("modli se a pracuj"). Když se modlím za druhého, uzdraví se - buďto on, nebo já, nebo někdo jiný, koho ani neznám jménem, ale moje modlitba se naplní právě na něm. Nevím proč a nevím jak. Jsem však svobodný, abych tomu důvěřoval. Protože všichni jsme jedno tělo v Kristu!