Každý uvidí...

Na začátku Janova Zjevení se píše o Kristu: "On přichází, každý ho uvidí, dokonce i ti, kteří ho probodli." Je snadné si říct, že mě se to netýká. Já jsem Krista neodsoudil k smrti, na tom se přece usnesla velerada složená z kněží a farizeů a potvrdil to prokurátor Pilát. Já jsem Krista nepřitloukl na kříž ani mu kopím neproklál srdce, tím jsou vinni legionáři z římské okupační armády. Přicházejícího Krista uvidím očima jeho učedníka a služebníka, co káže evangelium každou neděli. Neměl by se Pán odvděčit a dát mi čestné místo u stolu, až bude slavit hostinu ve svém Království? 

Uvidím Krista. Nevím, jestli sestoupí z nebe na oblaku či paprsku světla. Nevím, jak ta scéna bude vypadat. Nejspíš se to na konci věků celé seběhne jinak, než jak to symbolickým jazykem líčí kniha Zjevení. Do Velkého pátku, dne Kristovy smrti, jsem se probudil rozjitřený a rozechvělý. Jsem to já, kdo musí sestoupit. Odložit iluzi o vlastní důležitosti, nenahraditelnosti, významu a zásluhách. Uvidím Krista. Ale pouze jako jeden z těch, kteří ho probodli. Protože mezi nimi je moje místo. A dost možná i místo většiny křesťanů sdružených do církví, o nichž věříme, že patří Kristu, jehož jménem se zaštiťujeme. 

Přecházím do množného čísla, neboť zdaleka nejde o můj osobní problém, ale o problém, před nějž se do stínu kříže musí postavit každý, kdo svým životem spoluutváří podobu církevního společenství. V žádném případě si nelibuji v masochismu a sebemrskačství, ale kdy jindy než na Velký pátek si to už musíme přiznat? Přestat s necitelností vůči realitě a nepřekrývat ji placatě zbožnými frázemi? Zabíjíme totiž Krista dnes a denně, a to hned trojím způsobem. 

Zaprvé kvůli ideálům a hodnotám, které považujeme za tradičně křesťanské, ale prosazujeme je pomocí násilí, lží, útisku, urážek a ponižování všech, kdo nezapadají do naší představy o "normálním světě". Zadruhé mlčením ke zneužívání víry a samotného Kristova jména k mocenským cílům, k manipulaci se slabšími a snáze ovlivnitelnými v těžkých situacích, v nichž se ocitli. Zatřetí neochotou či přímo neschopností budovat naše církve jako alternativní prostory, kde jako hořčičné semínko roste zpočátku malá naděje na setkání s jinou mentalitou, jiným chováním a jiným typem vztahů, než jaké známe z okolního světa, jemuž je Kristovo osvobozující a uzdravující poselství naprosto lhostejné. 

Není nakonec úlevné přiznat si, že patřím k lidem, co probodli Kristovo srdce? Pán se dívá z kříže a modlí se: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Dívá se i na mě a jako bych slyšel jeho tichý hlas: "Vím, že nejsi zrůda ani démon. Vím o dobrých věcech, které jsi vykonal. Vím o tvém hladu po životě. Vím, že hledáš naplnění, vnitřní mír a pravé štěstí. Vím, že se pereš s touhou, nejistotou, se svými úspěchy i neúspěchy, přednostmi i chybami. Vím o ranách, které jsi zasadil i které jsi utržil. Ranil jsi mé srdce, ale jen proto, že je už dávno poraněné láskou k tobě! Nyní se otvírá i rána ve tvém srdci - jsi připravený na energii lásky, proudící z mých ran? Jsi...?!"

foto: z filmu Jesus Christ Superstar (1973)