Kněz jako pastýř, biskup jako pastýř pastýřů

Je kněz či biskup ještě dnes "náboženskou autoritou"? Ztrátu společenské prestiže si někteří z církevních představitelů kompenzují tím, že se stylizují do facebookových mystiků, anebo si hrají na hodnostáře na svém malém diecézním písečku. Pokud se podíváme do Nového zákona, zjistíme i bez hlubšího ponoru do textu, že náboženské autority zde nejsou líčeny zrovna v pozitivním světle (až na čestné výjimky, jako farizej Nikodém, kněz Zachariáš, představený synagogy Jairos). Farizeové, zákoníci a velekněží odvozují svou autoritu od Boha, dbají na dodržování Božího zákona, ale sami se dopouštějí nejhoršího hříchu - duchovní pýchy. Do protikladu k nim Ježíš staví celníky a nevěstky, kteří je předcházejí do Božího království, neboť tito "hříšníci" uvěřili evangeliu, kdežto "spravedliví" neuvěřili. 

Na rozdíl od tehdejších náboženských autorit, ale též na rozdíl od církevních zaměstnanců dnešní doby, nebyl Ježíš "náboženský profesionál". Z hlediska starozákonních pravidel byl "pouze" laikem (nebyl áronovským knězem ani levitou, tj. chrámovým pomocníkem). Sice jej mnozí oslovovali rabbi (učiteli, mistře), ale v domovském Nazaretu ani jinde nebyl představeným synagogy (ačkoli v sobotu do synagogy chodíval modlit se a číst z Písma). Ježíšovo kněžství je jiného typu - je knězem "podle řádu Melchisedechova" (list Židům 5, 10), což z pohledu tradičního judaismu nedává smysl. 

Jediné bezvýhradně pozitivně viděné kněžství v Novém zákoně je právě to Ježíšovo, na němž se křesťané (učedníci Ježíše) podílejí skrze víru a křest (hovoříme o královském či obecném kněžství). Ježíšovo kněžství se realizuje v sebe-obětování pro záchranu světa, přináší jako oběť sebe sama, aby vysvobodil a uzdravil druhé. Jestliže se Kristův lid podílí na kněžství svého Pána, pak se v důsledku podílí právě na tomto sebe-darování ve prospěch druhých: "Podejme srdce svá Bohu v oběť svatou" (Liturgie Karla Farského). Z tohoto principu vychází cesta následování Krista, jež zahrnuje i rozměr sebe-zapření (od egoismu a sebestřednosti) a sebe-překročení (přesahu čili transcendence). Podle Teilharda de Chardin je nutné mít centrum sebe mimo sebe, tj. v Kristu, který sám sebe zmařil (doslova "vyprázdnil"), nikoli v egu, které se vnímá jako střed všeho. 

Ježíšova pastýřská služba představuje Boží přiblížení se k člověku. Bůh se v Kristu stal naším bližním, ztotožnil se s údělem "maličkých". Ježíš se umenšil, aby mohl sloužit maličkým. Šel k nim jako jeden z nich a zároveň jako ten, kdo v nich otvírá důvěru, že Bůh už je v jejich situaci přítomen. Proto Ježíš předává svým učedníkům úkol: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal" (Matouš 28, 19-20). Ježíšův příkaz "jděte" je výzvou k vyjití ze sebe a přiblížení se k druhému, jemuž se po Ježíšově příkladu mám stát bližním. Kde najdeme maličké, tam je "půda svatá", neboť Bůh je přítomen všude tam, kde jsou přítomni maličcí, s jejichž údělem se identifikuje, jak to zřetelně vyplývá z Božího příklonu ke světu v příběhu jeho ukřižovaného Syna. 

Ježíšovo "jděte" však ostře kontrastuje s církevním "přijďte" (do kostela mezi nás na nedělní bohoslužbu) a s nářky náboženských profesionálů, protože málokdo přichází. Ale Ježíš nám přece nepřikázal "pást stádo v kostele", nýbrž vyjít ven a hledat, koho můžeme oslovit a pozvat na svatební hostinu v Božím království! Být křesťanem, být knězem v tomto smyslu znamená být ikonou (živoucím obrazem) Boží péče o svět. 

Není od věci, abychom si v Církvi československé husitské připomínali, že naše církev začala před sto lety jako společenství progresivní a modernistické, jemuž na rozdíl od tradicionalisticky orientovaných církví ležely na srdci aktuální společenské otázky. Generace našich zakladatelů toužila rehabilitovat evangelium tím, že se od zaujetí svými problémy se obrátila k problémům světa a společnosti, v níž působila. 

Ale jak do toho zapadá služba biskupa - služba episkopé (dohledu či dozoru)? Na co by měl biskup dohlížet? Tradičně na církevní věrouku a disciplínu. Má-li se však v církvi uskutečňovat Ježíšovo kněžství, Ježíšovo pastýřství, pak musí biskup dohlížet hlavně na to, aby církev nesklouzla do nejhoršího kacířství a nekázně, jímž je stále přítomné riziko "ekleziocentrismu" (zaměření církve na sebe samu). Jestliže se církevní instituce stává smyslem sebe samé, smysl své existence ztrácí a hrozí jí soud: "Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce" (Matouš 21, 43). Biskup tu není od toho, aby zajišťoval, že církev bude zaopatřovacím ústavem pro náboženské profesionály, nýbrž od toho, aby církev bděla a neupadla do pokušení a nevzdala se poslání, které přijala od Krista!

Podle teologa Pavla Ambrose je biskup mimo jiné strážcem Kristova druhého příchodu. Svou službou má církvi připomínat, že Boží království již přichází. Nezdravé soustředění na dočasné role (manažerské, úřednické, ekonomické) brání výhledu k eschatologické dimenzi křesťanské víry. Základní modlitbou církve je Otčenáš. V něm je prosba: "Přijď království tvé!" Úkolem církve není zakonzervovat současný stav světa, ani se vracet k idealizované podobě starého světa minulosti, nýbrž modlitbou a prací "uspišovat parúzii", urychlovat Kristův příchod. Maranatha! Přijď, Pane Ježíši!

(shrnutí přednášky na vikariátní konferenci v Brně 12. 10. 2023)

fotografie: Jan Pohribný, Vnitřní světlo (z cyklu Nová doba kamenná, 1993)