Knězem v post-křesťanské společnosti

V sekularizované české společnosti patří kněz mezi lidi s nejnižším společenským kreditem, což potvrzují i průzkumy veřejného mínění. Jak naplňovat poslání být knězem v prostředí, které je už dávno post-křesťanské, odkřesťanštěné do té míry, že základní pojmy biblického a církevního slovníku jsou pro většinu našich spoluobčanů buďto nesrozumitelné, nebo dezinterpretované neznalostí jejich původního významu? 

Především je třeba říci, že původní a plný význam podstatných pojmů, oněch "velkých slov", z nichž vyrůstá křesťanský život, musí pro sebe objevit právě ten, kdo vnímá povolání ke službě kněze. A slovům "víra, naděje, láska" musí dovolit, aby se do jeho života vtělila (či spíše stále vtělovala), a tak aby v jeho osobním příběhu pokračovalo tajemství Kristova vtělení, tajemství Božího sestupu či ponoru do lidského údělu. 

Pomineme-li "ostrůvky pozitivní deviace", živé místní komunity či duchovní centra, "církvičky v církvi", které usilují o radikální otevřenost poselství evangelia, je křesťanství v soudobé české společnosti přítomno jako relikt polozapomenuté minulosti. Církve bez rozdílu konfese působí na mnohé jako obskurní spolky vedené podivně oblečenými osobami s podivnými názory, což v jistém ohledu bohužel není příliš vzdálené od pravdy. 

Přirozenou reakcí na ztrátu společenské prestiže a vlivu je totiž zapouzdření ve vlastním ghettu a vzpomínání na zašlý svět, na který si přitom už nikdo z nás nepamatuje a pamatovat nemůže, protože nikdy neexistoval. V kolektivní paměti do sebe uzavřené církevní struktury však mohou být idealizované a zároveň iluzorní obrazy minulosti zakořeněné opravdu silně. 

Naštěstí není nutné vydat se zrovna touto cestou. Co když právě dnešní doba a dnešní situace nabízí příležitost k životu v duchu Ježíšových blahoslavenství a k následování Ježíše, jenž "sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí" (Filipským 2, 7)? Zamilovat si a následovat Ježíše nepochopeného, odmítaného a nepohodlného, Ježíše odpouštějícího, uzdravujícího a sebe-darujícího, Ježíše zjevujícího "neznámého Boha", to vše pochopitelně není výzvou jen pro kněze, ale pro všechny křesťany. 

Pro kněžství je charakteristické přinášení obětí. Kněz je obětníkem. Takové bylo i starozákonní kněžství. V Novém zákoně však vystupují kněží spíše jako Ježíšovi nepřátelé, představitelé typu náboženství, které kolaboruje s politickou mocí a před Božím slovem upřednostňuje všelijaké lidské tradice, od nichž odvozuje svou identitu a pocit výlučnosti. Proti tomu staví Nový zákon kněžství Ježíšovo, kněžství jiného řádu, neboť on je obětníkem a zároveň obětí. Přináší v oběť sebe celého, odevzdává svůj život, aby jím obdaroval ostatní. 

Na otázku, jak žít kněžské povolání, se právě zde nabízí odpověď. Posláním kněze je obětovat, obdarovávat, a tím zpřítomňovat Krista. Liturgicky v chlebu a kalichu vína při bohoslužbě, ale v návaznosti na to zpřítomňovat Krista i ve svém životě a v životě společnosti. Nikoli snad morální dokonalostí a osobní bezchybností, ale spíše autenticitou, se kterou se on sám Kristu odevzdává - a nechává se od Krista poznat, a tím získává pravdivý, osvobozující a léčivý náhled na sebe i na druhé. 

Společnost si čas od času na kněze vzpomene a osloví jej. Někdo totiž přece musí umět křtít, oddávat, pohřbívat, řečnit při pietních aktech a slavnostních příležitostech, žehnat byty a domy, kde údajně straší. Kněz má také možnost působit v oblastech, kde si společnost úplně neví rady, což se týká zejména nemocí, stáří, umírání. Právem se od kněze očekává, že slouží: navštěvuje, utěšuje, posiluje, naslouchá, dává prostor druhým, aby cítili, že na nich záleží a že jejich příběh smí zaznít, ať už v rozhovoru či tichém sdílení. 

Tíhu očekávání a povinností není snadné unést. Kněz riskuje vyhoření či zlenivění. Ve snaze odreagovat se, vytěsnit poranění své duše a na chvíli "vypnout" požadavky vlastního ega, mu hrozí (více asi muži než ženě v kněžské službě), že se dopustí zraňujícího chování a selže v lidské i profesní rovině. Buďto si toho není vědom a pak obviňuje ostatní, nebo si to uvědomí a uchopí to jako šanci znovuobjevit jádro Ježíšova učení: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Marek 1, 15). Uzná svou vinu a spolehne se na hojivou moc Kristovy lásky. Naší "společnosti úzkosti" snad nejlépe kněz poslouží, když v ní bude na příkladu svého života svědčit o Bohu, který je láska, s láskou se ho ujímá a pracuje v něm skrze živoucího Krista, jehož transformativní lásce zasvěcují Kristovi přátelé svá srdce: "Ať už nežijí sami sobě, ale ty v nich" (Charles de Foucauld). 

Jenže církev má na kněze svoje nároky. Řada kněží je dnes už spíše kastelány, údržbáři památek a promotéry kulturních akcí. I taková činnost je samozřejmě užitečná, ale nesouvisí podstatně s kněžstvím, natož s posláním církve být tělem Kristovým zde na Zemi. Čili kněz, který touží být Kristovým učedníkem a nikoli úředníkem, hledá způsoby, jak ve svém životě realizovat Kristovo kněžství cestou sebe-odevzdání a sebe-darování. A takový kněz pravděpodobně zjistí, že jeho protivníkem není sekularizovaná společnost, ale stinné stránky jeho vlastní osobnosti a stinné stránky církevních struktur. Lze však doufat, že na všechny stíny se vztahuje Boží slovo: "Z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo" (Ozeáš 6, 5).