Konec korunuje dílo

Podzim je spjatý s určitou melancholií - dny se krátí, sluneční svit ztrácí na síle, mokré listí se lepí na podrážky bot. Podzim je však zároveň krásný. Nastala doba sklizně, díkůvzdání za dary země, což můžeme spojit s poděkováním za vše dobré, co dostáváme z Boží ruky, ať už je to domov, přátelství, rodina, zdraví, možnost pracovat na něčem, co dává smysl a co nás těší. Také můžeme děkovat za dar společenství, v němž se naše křesťanská víra, láska a naděje prohlubují a tříbí prožitými zkušenostmi a procházejí zátěžovými zkouškami. Nade vše můžeme děkovat za dar života - a společně usilovat o to, co slouží k růstu Božího života v nás: schopnost radovat se, odpouštět, nenechat se ovládat strachem či zlobou, dopřát si svobodu být sami sebou, ale nerezignovat na odpovědnost, kterou máme za život, jejž jsme dostali darem.

Pestrobarevné listy na podzimních stromech nám ukazují pravdivost přísloví "konec korunuje dílo" - listy už vlastně umírají, ale právě tehdy jsou nejkrásnější. Znovu jsem si to uvědomil při procházce ve Františkových Lázních, kde jsem v parcích vdechoval vůni uvadajících afrikánů. I člověk si zachová vůni života do poslední chvíle, jestliže s přibývajícími léty dozraje k poznání, že všechno je dar a ve všem se mu nabízí příležitost projevit vděčnost. O Dušičkách vzpomeneme na ty, kteří v nás zanechali otisk, byli nám blízcí, milovali jsme je, anebo nás poutal složitější vztah, ale čas už zhojil rány a teď si spíše vybavujeme to dobré, to skutečně důležité. Jistě také rádi uctíme památku lidí, kteří se během života neuzavřeli do sebe, nezatrpkli, ale zůstali vnímaví k malým a nenápadným každodenním zázrakům a dokázali za ně děkovat i v těžkých situacích, v nemoci, ve stáří. List jejich života zezlátl, Ježíš jej něžně vzal do dlaní a vložil do koruny Stromu života uprostřed Ráje. 

Tato vize nám připomíná, co známe z Liturgie: "Nás, jejichž pozemské dny nebyly ještě uzavřeny, učiň bdělými." Bože, pomoz nám probudit se - a do celku našich životů vědomě zařadit, co je v našich snech Tebou inspirované, co je v nás výrazem Tvé věčné touhy po našem štěstí a naplnění. Pomoz nám bdít, abychom neupadli do pokušení vzdát se Cesty, zlomit se pod vahou svých vin nebo zla, které na nás dolehlo, nebo i bolesti, kterou nám druzí způsobili a my ji zas jinak způsobili druhým. Pomoz nám na Zemi zezlátnout ve Tvém Světle, aby i díky našemu odevzdání se Tobě a následování Tvého milovaného Krista odlesk Tvého Světla zde zůstal a stále zářil, i když my tady už dávno nebudeme a ze vzpomínek se stane prach, který jedině Ty umíš oživit!

Zlátnutí či zrání, růst v moudrosti lásky, je naším křesťanským úkolem. Zkusme si církev představit jako svého druhu experimentální laboratoř, kde právě na tomto úkolu pracujeme, vědomi si poslání, jež církev obdržela od Krista, a vědomi si také své omylnosti a slabosti - a proto i nutnosti svěřit křehký list svého pozemského živobytí do rukou živého Boha. On je Pánem církve, Pánem dějin i Pánem vesmíru. Jemu se svěřit znamená odvážit se opravdové důvěry - ne moje ruce, Pane, ale Tvé jsou nejlepší, a já se mohu skrýt v ráně po hřebech, jimiž Tvé ruce byly probodnuty z lásky ke mně. Ale svoje ruce Ti mohu nabídnout, svěřit je do Tvých, a ve Tvé dlani se také smím dotknout ruky bližního, a bližní nahmatá moji ruku. Spojíme je k dobrému dílu - a ve světě, v církvi, v naší zemi, v našich vztazích, dokonce i v našich selháních a hříšných pádech, se začne zhmotňovat Velký sen inspirovaný Tvým Duchem. Sen o životě, nad jehož budoucností a vrůstáním do každodennosti i věčnosti máme za úkol bdít - a nestarat se přehnaně úzkostlivě, jak to nakonec dopadne. Vždyť nad námi bdíš Ty!

Kristus bděl i v zahradě getsemanské, zatímco unavení učedníci usnuli. Dopřál jim odpočinek, a přitom se modlil a zápasil i za ně a jejich víru. Ale pak je probudil a vrátil do reality, aby ji mohli proměňovat ve světle své zkušenosti s křížem a vzkříšením. Toto je i naše Cesta, která se nám teď v podzimním čase s novou intenzitou zpřítomňuje.

obrázek: https://stockcake.com/