Kříž bolesti a touhy

Už jako kluk jsem si často představoval, že jsem někdo jiný. Vlastní život se mi nezdál dost dobrý. A příliš dobrý se mi nezdál ani svět, ve kterém svůj život musím žít. Proto jsem opakovaně utíkal do jiného života, do jiného světa. Někdy je to sebezáchovné, protože se na čas odpoutáte od reality, která je hrozně těžká a vy nevíte, co s ní. Takže se ponoříte do snu, v němž vás někdo miluje a provází, a vy zas v tom snu utváříte svou představu o životě, který vám dává smysl a jste sami se sebou smíření a srovnaní. A pak se probudíte a realita vaší každodenní existence je zase zpátky.

Jenže ty věčné úniky vám zároveň znemožňují přijímat život, jaký doopravdy je. Pokušení je velmi silné a dodnes mě neopustilo. Kdykoli přicházejí pochybnosti, zklamání, propady a náročné výzvy, mám chuť utéct ze svého života, vystoupit z něj, dát mu sbohem. Nikoli život vzdát, ale přivolat si jiný - šťastnější a lepší, možná taky jednodušší. Život ve světě, kde proti sobě nejdou protikladné touhy, kde máte srdce z jednoho kusu a nepřipadáte si jako rozbitá váza nebo jako flák masa porcovaný na prkýnku.

Kdykoli se něco takového se mnou děje, připomínám si Ježíšova slova: "Zapři sám sebe a vezmi svůj kříž." Sebezápor chápu jako formu vzdoru. Budu vzdorovat pokušení nechat si protéct život mezi prsty, aniž bych řekl ano životu a světu, v němž se můj život odvíjí, a především aniž bych řekl ano božskému Prameni života, z něhož můj život vyvěrá stejně jako životy všech ostatních! Nemyslím, že vzdor povede k tomu, že si úplně zakážu snění a touhu po jiné cestě - ale spíš mě bude motivovat, abych se ptal, co mi touha chce sdělit a jestli je možné dát jí správné místo v životě tady a teď.

Vnímám, že Ježíš si přeje, abych šel s ním - i se svým křížem, se svou nalomenou a všelijak nedokonalou existencí, která připomíná oblek sešitý z různých látek různé kvality. Neseme si kříž bolesti a touhy. Bolestně toužíme, aby spousta věcí v našem životě a ve světě kolem nás probíhala jinak. Na cestě s Ježíšem je prostě nutné ten kříž nést, protože čím déle jej neseme, tím lépe se učíme rozumět povaze touhy, kterou do nás vložil sám Bůh! Od Ježíše čerpáme odvahu nevzdat se, nezahodit kříž, nevypárat ze sešívaných obleků našich existencí záplaty, které kazí celkový dojem. Na dojmech totiž pramálo záleží!

Františkán Richard Rohr si troufl napsat: "Vy jste Boží touha. Bůh po vás touží a touží po Životě a Lásce skrze vás a ve vás. Dovolte to, vyslovte to a najdete své místo ve vesmíru věcí." Tíha kříže spočívá právě v tom, že každý si v sobě neseme nejen svou lidskou touhu, ale i Boží touhu! Jsme zmatení a nejistí, neumíme hned rozlišit, jestli naše touha té Boží překáží anebo k ní ukazuje alespoň v některém ze svých aspektů. Vyplatí se vytrvat a nést svůj kříž trpělivě, dlouho, a vědomě prodlévat i v situacích, kdy jeho váha bolestivě dopadá na naše ramena.

Tohle je způsob, jak následovat Ježíše. Na křížovou cestu nám Richard Rohr nabízí modlitbu: "Bože, dej mi touhu toužit po tom, po čem chceš, abych toužil!"

Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. (Marek 8, 34)

citace: Richard Rohr, Podivuhodná setkání. Postní zamyšlení nad Biblí (Brno 2024)