Marie

Když jsem v roce 2001 nastoupil do služeb církve, můj farář mi dal papír, na němž bylo napsáno několik adres a jmen starých lidí, kteří ze zdravotních důvodů už nemohli chodit do kostela. Dostal jsem za úkol navštěvovat je. Mezi těmi jmény se vyjímalo i jedno krásné biblické - jméno sestry Marie. Vdovy, už dlouho osaměle bydlící v penziónu pro seniory.

Marie mi vyprávěla třeba o konci války v Karlových Varech, jimiž probíhala demarkační linie, takže se tu setkali američtí a sovětští vojáci. V centru se pohybovali Rusové. Prý vodili koně po kobercích v lázeňských domech a napájeli je ve vanách, kde se dělávají procedury. Koníci za sebou nechávali koblížky na schodech a na chodbách honosných budov, které se během války proměnily v lazarety plné raněných a nemocných. Někteří z prostých vojáků Rudé armády poprvé v životě viděli kohoutky na studenou a teplou vodu. Jako univerzální platidlo se používaly náramkové hodinky. Postrachem obyvatel se stala ruská věta: "Davaj časy!"

Mariina sestra se zamilovala do amerického seržanta, který se s ní oženil a odvezl si ji za oceán. Kvůli tomu si pak Marii zvala na výslechy komunistická tajná policie. Když se režim nakrátko v 60. letech uvolnil, získala povolení vycestovat za hranice a navštívit sestru ve Spojených Státech. Nejvíce ji překvapilo, že všichni bílí Američané mají auto. V širokých ulicích jižanského města, kde se její sestra s vysloužilým vojákem usadila, vůbec nebyly chodníky, protože místní nikam nechodili - jezdili autem i do obchodu za rohem. Když si Marie vyšla na procházku, hned poznali, že je cizinka a vrhali na ni podezřívavé pohledy. Necítila se zrovna příjemně a procházky raději oželela. Ještě hůř nesla, že sestra si osvojila manželův rasismus a pohrdala černochy, kteří je obsluhovali v restauracích a na benzínových pumpách.

Marie vychovala dva syny. Oba emigrovali. Následovaly další výslechy na StB. Stesk po dětech ve spojení s tlakem ze strany režimu přivodil Marii psychické problémy. Musela se léčit. Oporu a naději nalézala ve víře. Absolvovala i církevní kurz a působila jako laická kazatelka. Od mládí se také věnovala turistice. Bohužel po kousnutí klíštětem u ní propuklo závažné onemocnění - lymská borelióza. Postupně ji přestávaly sloužit klouby a chůze se stávala čím dál obtížnější. Toulek přírodou i nedělních cest do kostela se musela vzdát. Zůstal jí pěkný pokojíček v penziónu a výhled z balkónu na vzdálené hřebeny Krušných hor. Za pomoci francouzských holí a později chodítka docházela na bohoslužby, které se konaly v suterénu v bývalé prádelně, upravené na modlitebnu.

Při návštěvách mi často ukazovala krucifix pověšený na zdi a říkávala: "Tady před Ježíšem každý večer pokleknu a modlím se." Divil jsem se: "A zvládnete pak sama vstát, při vašich nemocných kloubech?" Marie se pousmála: "Doktor mi nechce věřit a tvrdí, že s mými ztuhlými koleny nejde, abych si klekla a zase vstala. No co, přece se nebudu s ním hádat..."

Letos oslavila 97. narozeniny. V posledních letech už musí být upoutána na lůžko v pečovatelském domě. Svou nemohoucnost snáší pokorně a trpělivě. Když v tamní jídelně sloužím bohoslužby, hodné sestřičky ji posadí do pojízdného křesla a přivezou ji. Dívá se na mě pomněnkově modrýma očima a usmívá se. Je mi vzorem, jak křesťansky zestárnout, jak nést a unést svůj kříž až do konce a neprotivit se mu. Naučila se umění přijmout všechno, co život přináší.

Teď už je často zamlklá a ospalá. Dnes je však čiperná až moc. Snaží se přelézt postranici postele. Rozmluvila se. Chtěla by se projít. Nohy ji však už neunesou. S pomocí zdravotního bratra ji usazujeme v pojízdném křesle. Vezu ji ven, do zahrady, na sluníčko. Křeslo se pohybuje po příliš malých kolečkách, na dlažbě to ještě jde, ale po vyšlapané cestičce ke kašně a lavičkám je už nevytlačím. Nevadí. Otáčím křeslo směrem ke stromům a keřům, naproti slunci. Lavička je daleko. A tak mi nezbývá, než si kleknout u kolečkového křesla. Držíme se za ruce, povídáme si a modlíme se.

Doufám, že babí léto ještě chvilku vydrží. Příště budu chytřejší a poprosím o invalidní vozík s velkými koly. A vyjedeme až ke kašně, zatímco kolem nás bude na zem padat barevné listí. Obdivuji moudré verše Vladimíra Holana: "Poslední list se třese na platanu, / neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. / List nemusí tě, Bože, prosit o nic, / dal jsi mu růst a on to nepokazil. / Ale já..."