Marta

V církevním kalendáři se IV. neděle postní latinsky nazývá Laetare, česky "Radujte se", podle verše ze starozákonní knihy proroka Izaiáše: "Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete!" Právě o této neděli odešla na věčnost sestra Marta.

Když jsem ji poznal, byla jednou z "tetiček", dobrovolnic, které se věnovaly hendikepovaným dětem a mladým lidem v sokolovských chráněných dílnách. Měla úžasný dar humoru, činorodosti, ráznosti, ochotu pomáhat, touhu být prospěšná druhým. Než ovdověla, pečovala o bezmocného manžela, jemuž amputovali obě nohy.

Její muž za války bojoval v severní Africe proti fašistům a po nástupu komunistů byl z politických důvodů uvězněn. Marta se ocitla sama v hornickém městě v bývalých Sudetech s cejchem manželky "nepřítele lidu". V temných 50. letech nechala u sebe přespat člověka na útěku. Netrvalo to dlouho a za mříže putovala i Marta. Po návratu ze žaláře žila, jak se dalo. Nikdy nezatrpkla, zůstala ženou víry a lásky.

S manželem se cítila spjata i po jeho smrti - v bytě přechovávala urnu s jeho popelem na pietně upraveném stolku s fotografiemi a svíčkami. Připomínalo mi to malý domácí oltářík. Při návštěvách mi ukazovala šachové figurky z chlebové střídky, které kdysi uhnětla, aby si ukrátila čas na vězeňské cele. Ptala se také, jestli mi nevadí, že si s manželem povídá - není to proti církevní nauce? Byl jsem mladým knězem a domníval se, že všechno vidím jasně. Tvrdil jsem, že světy živých a mrtvých by měly zůstat odděleny - ať chodí vzpomínat na hřbitov!

Naštěstí si Marta z mých rad nic nedělala a dál rozprávěla s manželem. Dnes už vím, že v jejím postoji se zračila hluboká víra ve věčný život. Pro ni neexistovala smrt jako něco definitivního. Nemohla ji připravit o to, co milovala celým srdcem. Škoda, že už tehdy jsem si nevzpomněl na slova z listu Koloským, která zazněla při mém křtu: "Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu." O smrti a vzkříšení píše apoštol Pavel v minulém čase. Už se to stalo! Není to úžasné?

Charakteristický humor sestry Marty se projevil třeba při oslavách 60. výročí vzniku naší sokolovské náboženské obce. Na farní zahrádce jsme vztyčili stan a pod ním rozestavila aparaturu pozvaná bigbítová kapela. Spustili pěkně nahlas, až se na faře drolila omítka. Sousedi nás museli v tu chvíli proklínat, dodnes nechápu, že nezavolali policii. Marta přestala mazat chlebíčky a muzikantům pohrozila holí: "Jedeš! Ztichneš!" Vyděšení rockeři se okamžitě podrobili a ztlumili zvuk. Stará dáma se zadostiučiněním usedla na lavičku a spokojeně si podupávala do taktu.

Méně humorné byly okolnosti, za nichž Marta opustila tento svět. I na konci jejího pozemského života se však ukázalo, co pro ni bylo typické - vždy ze sebe vydat to nejlepší. Od kamarádky dostala nový recept na koláč. Zvykla si péct dobroty takříkajíc "od oka", uměla správně určit poměr a množství jednotlivých ingrediencí. Teď si však řekla, že by se jí hodila kuchyňská váha - léta nepoužívaná, zastrčená ve spíži nahoře na polici, kam pro ni nedosáhla. Vylezla na židli, natáhla se pro váhu, zatočila se jí hlava, spadla, potloukla se a zlomila si stehenní kost.

Kdo by si nepřál zachovat elán do vysokého věku? Je skvělé, když se to podaří, ale právě vitálním seniorům občas chybí opatrnost a neodhadnou, na co jim ještě síly stačí. Vyplísnil jsem například jednu naši farní sestru, která i po osmdesátce balancovala na štaflích, aby si umyla okna. Říct si o pomoc není snadné pro člověka, který žije s přesvědčením, že mnoho věcí zastane sám. Můj pradědeček zemřel na následky pádu ze stromu. Nenechal si vymluvit, že třešně zvládnou očesat i ti mladší.

Marta podstoupila operaci a po krátkém pobytu v nemocnici ji propustili do domácího ošetřování. Děti a vnoučata se o ni vzorně staraly, střídaly se u ní a doufaly, že se postaví zas na nohy. Marta poctivě cvičila, od mládí chodila do Sokola. Měla pevnou vůli a nechtěla "zůstat na obtíž". Byla na sebe příliš tvrdá. Srdce nevydrželo příliš náročnou rehabilitaci, kterou si sama uložila. Čekali jsme, že se uzdraví. Místo toto jsme chystali pohřeb.

Avšak zrovna na pohřeb sestry Marty vzpomínám rád. Konal se v katolickém kostele v Sokolově, neboť si to přála rodina. Katolický farář pokropil rakev svěcenou vodou, já jsem kázal a modlil se. A neopomněl jsem zaplněnému kostelu sdělit, že asi nejkrásnějším obdarováním kněžské služby je možnost sledovat výraz ve tváři věřící ženy, která přistupuje ke svatému přijímání Večeře Páně. Na zbožně sepjaté ruce a něžný pohled v očích sestry Marty nedokážu zapomenout. A doufám, že jej opět spatřím.