Na druhou stranu

Ježíš zastavil bouři pouhým slovem. Poručil: "Zmlkni a utiš se!" A rozhostilo se ticho. Taková moc nad živly je neslýchaná, a proto na sebe v evangelijním příběhu strhává naši pozornost. Příběh však začíná jiným Ježíšovým příkazem, na první poslech působícím docela všedně: "Přeplavme se na druhou stranu!" Ale bez této výzvy, které učedníci uposlechli, by se nestalo nic dalšího. Nezažili by strach z bouře ani zázračné utišení, nepocítili by posvátnou bázeň a neměli by potřebu klást si otázky po Ježíšově identitě: "Kdo to jen je?" Zdánlivě nepodstatná slova otevírají cestu k budoucím událostem, které se odvíjejí svou vnitřní logikou od něčeho, co jsme v pokušení přeslechnout či přehlédnout, protože pozornost se upírá jinam.

Každý, kdo se snažil vymanit z dosavadního bezcílného bloudění, z nezdravých vzorců chování, které zatěžovaly život jemu i ostatním, tak dobře ví, jak nesnadné je odrazit od břehu a přeplout přes neprobádané vody, vytrvat v odhodlání, neztratit odvahu a vůli, a dosáhnout na druhou stranu. Ale právě k tomu nás Ježíš vyzývá! Opustit, co známe, čemu rozumíme, ale co nás také zároveň poutá a zotročuje, co nám brání být šťastnými, zralými a celistvými. Plavba na druhou stranu je odyseou plnou překážek, námahy a střetů s vlastními slabými či stinnými stránkami. Symbolem toho všeho je bouře a vlnobití, které málem potopilo bárku s Ježíšovými vystrašenými učedníky.

Nepřikládáme však bouřím, co přicházejí a odcházejí, větší váhu a význam, než jaký skutečně mají? Spící Ježíš, odpočívající na podušce na zádi rozkolísané loďky, svýma zavřenýma očima a klidným dechem naznačuje, že není čeho se bát, neboť on je s námi a přivedl nás na tuto dobrodružnou cestu. Z bouří ve sklenicích vody nemusíme dělat neřešitelný problém, dokonce ani z vichřic a vlnobití, které občas pořádně zacloumají naší myslí nebo srdcem. Vždyť Ježíš spí! Takže všecko je v pořádku. Pokračuj v nastoupené cestě. Druhá strana se pomalu blíží, nevzdávej to!

Plujeme životem přes rozbouřené vody k něčemu nádhernému, co nelze popsat, jen přiblížit, poeticky naznačit, jako to udělal čaroděj Gandalf v knize Pán prstenů: "Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře a promění se v stříbřité sklo. A pak to uvidíš. Bílé břehy. A za nimi daleký zelený kraj za rychlého rozbřesku." Dokud jsme zajatí sami v sobě, ve své minulosti, nebo ve strachu z toho, co by mohlo přijít, naše malé já spouští přes všechno šedou dešťovou záclonu. Ale teď se už záclona zvedá. Míříme k bílým břehům. K většímu srdci. K nové skutečnosti, o které neumíme nic konkrétního říct, až na to, co řekl apoštol Pavel: "Naše srdce se vám otevřelo. V našem srdci nemáte nedostatek místa." Takové srdce získá učedník od Mistra, který pokojně spí i během divoké bouře. 

fotografie: detail obrazu Vladimíra Nováka, výstava Život je krátký a krátký je čas, Galerie umění Karlovy Vary