Nebojte se, spatříte zas hvězdy

Strach. Strach. Strach. Všude je ho plno. Bojíme se, že selžeme, že něco nezvládneme. Bojíme se, že se na "to" přijde, že nás někdo odhalí, převrátí nám život, zbaví nás plánů a nadějí. Jsme sevření strachem, a proto jsme také uvnitř polámaní, ne-li úplně rozbití.

Při bohoslužbách bývám vždy překvapen, kolik lidí, za jejichž uzdravení se modlíme, trpí psychickými problémy. Panické ataky. Úzkostné stavy. Deprese. Syndrom vyhoření. Ztráta smyslu života. Rezignace na radost. To všechno je obžalobou odlidštěného světa, který jsme vytvořili a který nás teď semílá, takže se v něm necítíme doma a v bezpečí.

Ale nemocní, za které se modlíme, udělali nesmírně důležitý a osvobodivý krok. Nahlédli pravdě do očí. Přiznali si svůj strach a nestydí se už za to, jak byli stlačeni k zemi. Odmítli hrát pokryteckou hru na podávání výkonů se širokým úsměvem na tváři a veselou písní na rtech. Poznali, jak chutná temnota a sebrali odvahu říct si o pomoc. Chodí k lékaři, na terapie, užívají léky, ale také se dokážou svěřit, mluvit o tom, co prožívají a svůj příběh proměňují v modlitbu. Možná je to zoufalá modlitba, volání do zdánlivě němého nebe, ale je to modlitba - a kdo se modlí, má pořád ještě naději. Existuje cesta. Existuje budoucnost. Nic není bezvýchodné. Kdesi daleko je světlo hvězd, které blikají, ale nezhasnou.

De profundis clamavi ad te, Domine. "Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine."

Evangelium beru jako lék proti strachu a úzkosti. Ježíš mi ukazuje, že se nemusím Boha bát, ale mohu jej milovat. Kněz Ladislav Heryán ve své poslední knize rozhovorů řekl něco, co mi přineslo ohromnou úlevu: "Myslím, že Boží jméno je JE TO JEDNO. To je v posledku Boží odpověď na úzkostnou otázku, zda to, co děláme, je správné, nebo není..."

Strach v té či oné míře pociťujeme všichni, ale deprese je něco jiného. Jde o nemoc, kterou v duši nesou trpící lidé jako znamení, jak šílený a bolestný je svět, kterému otročíme a udržujeme jej v chodu až do padnutí, protože se to prý musí a nejde to jinak. Nevěřte tomu! Nevzdávejte se naděje!

Spisovatel William Styron vyznal v autobiografii Viditelná temnota: "Deprese lidského ducha nerozdrtí, to je pravda bez příměsi falše nebo klamné naděje. Všichni muži a ženy, kteří se z téhle choroby dostali - a je jich bezpočet -, mohou dosvědčit patrně jedinou spásonosnou přednost deprese: je přemožitelná. Pro ty, kteří pobývali v temném lese deprese a vědí, jak nevysvětlitelné utrpení působí, je návrat z té bezedné propasti podobný stoupání velkého básníka Danta, s námahou se plahočícího výš a výš z černých hlubin pekla a konečně se vynořivšího do čehosi, co viděl jako zářivý svět. Stejně tak každému, komu se navrátí zdraví, se téměř vždycky navrátí klid a radost, což je snad dostatečným odškodněním za to, že dokázal vzdorovat nepředstavitelnému zoufalství."

E quindi uscimmo a riveder le stelle. "Tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy."