Není z tohoto světa

Advent je zvláštním obdobím roku. Provází jej nedostatek světla, a zároveň touha po světle. Stmívá se brzy, noci bývají dlouhé. Do práce i do školy vstáváme ještě za tmy a domů se často vracíme za šera. Vláda temnoty se zlomí o Vánocích. Ale zlomí se i v nás? Zazáří světlo i do našich temných komor a třináctých komnat? Vstoupí radost a naděje i do temných událostí, které se dějí ve světě kolem nás a jejichž stíny dopadají také na naše hlavy? 

V adventním čase rozsvěcíme v oknech svícny a hvězdy. Při večerních procházkách mi blikající světýlka na ulicích a domech vždycky připomenou verš z Janova evangelia: "To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." Vánoční výzdoba někdy působí kýčovitě a nevkusně, ale proč ne? Každá barevná žárovička je malým znamením důvěry. Věříme, že světlo se vrátí a zvítězí nad temnotou. 

Můžeme přispět k vítězství světla? Ano. Pokornou a trpělivou akceptací temnoty. Protože tma vyjadřuje naprosto přesně, jak to chodí v "království tohoto světa". Je potřeba přijmout, že základní situace světa, do něhož jsme se narodili a žijeme v něm, je absurdní a tragická. Slepá ramena chaosu nečekaně udeří a zasáhnou přímo na nejcitlivějším místě. Všichni jsme to poznali, byť v různé míře intenzity. Bolestivé ztráty se nevyhnou nikomu. 

Nemusíme však propadat zoufalství. Cesta nekončí, i když právě teď vede tmou. Dokonce i v srdci temnoty stále hoří svíčka. Neboť existuje i jiné království, jiný svět. Ježíš prohlásil: "Mé království není z tohoto světa." Proto modlitba Otčenáš obsahuje prosbu: "Přijď království tvé!" Není zde řeč o vysněné pohádkové říši kdesi daleko za horizontem našeho života (ale proč asi máme tak rádi pohádky?), nýbrž o novém rozměru života, z něhož lze čerpat smysl, posilu, smíření a radost v jakékoli situaci, za všech okolností. 

Tento svět a "onen" svět nejsou od sebe oddělenými skutečnostmi. Zároveň se ani nepřekrývají, spíše jeden se opírá o druhý, anebo jinak: království, o němž hovoří Ježíš, sice není z tohoto světa, ale prosvítá i jeho temnou skořápkou. Představuje hlubinné podloží, utajenou dimenzi lásky, světelné jádro, živý střed, na němž stojí všechno ostatní. Jestliže akceptujeme temnotu, pochopíme, že právě skrze ni je nám dáno přicházet ke světlu. Pak se promění i náš náhled na temnotu. Už se jí nebudeme bát a vyhýbat se jí. 

V biblické Písni písní se zpívá: "Černá jsem, leč půvabná." Krásně to zní latinsky: Nigra sum, sed formosa. Skrytý půvab temnoty spočívá v její touze po vykoupení. Ona čeká, kdy spatří světlo, které nosí ve svém lůně. Nigredo, neboli "čerň", je počátečním stavem v alchymickém i mystickém procesu proměny. Bolestmi se ohlašuje porod. A jsme u podivuhodného poselství Vánoc! Ze tmy, která panuje v děloze, přichází na svět dítě. Požehnaný uzlíček světla. Z Mariina těla se rodí Ježíš. 

I ze zdánlivě neplodné temnoty našich srdcí se narodí světýlko naděje, jímž si posvítíme na cestu chaotickým "královstvím tohoto světa". Stačí důvěřovat, že světlo Kristovo tam uvnitř je a nikdy nezhasne.