Nesuď, abys nebyl souzen

Kdykoli se porozhlédnu po světě, kdykoli nahlédnu do vlastního nitra, zas a znovu si připomínám, že evangelium stále čeká na své objevení. Po dvou tisíciletích od Kristova ukřižování a vzkříšení zůstává evangelium největším a nejlépe ukrytým tajemstvím dějin - a zejména církevních dějin. Slova života se opakují v kostelech a modlitebnách, tisknou se tuny zbožných knížek, proměňují se v datový proud jedniček a nul na internetu, ale proměňují i lidská srdce? Tvé srdce? Mé srdce? Co by se muselo stát, abychom se v úžasu zastavili, zasaženi jako bleskem z čistého nebe, a pocítili, že stokrát, tisíckrát slyšené slovo opravdu ťalo do živého? Anebo ještě přesněji: vší silou pravdy ťalo do mrtvého, a silou téže pravdy nás oživilo? Pravda vítězí - jistě, ale zvítězí i v nás? V tobě? Ve mně?

Blíží se opět po roce předvelikonoční postní doba a čtu si, co kdysi napsal Julien Green: "Ostatní náboženství držela svou magii v tajnosti a svěřovala ji pouze svým zasvěcencům, ale náboženství křesťanské zjevilo celému světu to, z čeho by pohanská náboženství učinila tajemství. Zasvětilo celý svět, a zasvěcujíc celý svět, uchovalo svou nauku tajemnější, než kdyby ji uložilo do nečitelných knih, skrývaných pod kámen v nejskrytějším koutě nepřístupného chrámu. Tajemství není lépe chráněno, než když je poskytnuto každému, neboť pak ztrácí svůj vzhled tajemství, a svět, který pase po tajemstvích, odvrací se od něčeho tak veřejného a nenamáhá se, aby to prohloubil, a zapomíná, co o tom ví."

Kdy jsme se naposled alespoň trochu namáhali prohloubit a probádat, čemu údajně věříme? Ve snaze ulehčit si život a zabezpečit si jej docílili jsme jenom toho, že jej máme zatraceně těžký a komplikovaný. Nenazrál už čas, abychom si život zjednodušili? Ale jak? Řešení se nabízí v evangeliu "neznámého Boha". Přestaneme obloukem obcházet kříže. Beztak dopadají na naše ramena! Přijmeme jejich tíhu, vzájemně se podepřeme a poneseme je podle příkazu apoštola: "Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." Nejtěžší je být jiný, nést břímě odlišnosti, jež odděluje od ostatních. Většina touží zapadnout, nevyčnívat. Chce to odvahu nezapadnout, odvahu k nepřizpůsobivosti živenou nikoli odporem vůči ostatním, nýbrž milosrdenstvím a soucitem, v nichž se projeví ve vztazích činorodá láska, kristovská "láska v akci".

Nic není odlišnějšího od všeobecně sdílené "mentality světa" než evangelium. Ve světě kolem nás - a bohužel i mezi námi - je běžné, že na křivdy se nezapomíná, ale zapomíná se odpouštět, hledat cesty k smíření a nápravě. Normální je vynášet soudy, odsuzovat a zavrhovat. Nejen ostatní, ale i sebe. Sami sobě dovedeme být krutými, nemilosrdnými soudci. Nepřijímáme se - a nemáme se rádi takoví, jací jsme. Vlastně ani pořádně nevíme, kdo jsme. Obviňujeme se, vyčítáme si svoje selhání, ta skutečná a ještě častěji ta domnělá, která jsme si nechali vnutit, když jsme hodnotu sebe samých začali odvozovat od toho, co je normální v "očích světa", ale nenormální v očích Ježíše Krista.

Proměňující síla evangelia spočívá v odkrytí Božího pohledu na nás. Ve způsobu, jakým se Ježíš dívá. Na tebe. Na mě. "S láskou na něj pohleděl" (Marek 10, 21). Jestliže takto hledí na své děti milosrdný Bůh, můžeme v sobě obejmout naši vnitřní rozpornost a přestat se morálně bičovat! Nemusíme lpět na své vině, ani na představách o ideálním životě, v němž jsme neomylní, silní, výkonní a všemi oblíbení (a bohatí a zdraví samozřejmě). Kdo není milosrdný k sobě, kdo se bojí, že neobstojí před soudem dějin či posledním soudem Božím, a proto ukazuje svaly, spřádá plány a vykazuje aktivity, odsuzuje sám sebe k smutnému živoření v neustálém strachu a napětí. Není se co divit, že neumí prokazovat milosrdenství a soucit. Odpusť sobě, a dokážeš odpouštět ostatním! Přijmi své rozporuplné JÁ, a dokážeš přijímat i rozporuplné lidi okolo sebe! Nemusíš se nejprve změnit, abys byl hoden lásky - už teď jsi milován, a právě toto uvědomění tě promění!

V nynějších sychravých a větrných únorových dnech s obavami sledujeme dění na hranicích mezi Ukrajinou a Ruskem. Nad Evropou se opět vznáší stín války. Vidíme v celé nahotě, čeho jsou schopni lidé, kteří odsuzují, zavrhují, neodpouštějí a nesoucítí. Netýká se to jen "velké" politiky, ale i mnohých jednotlivých "malých" osudů. Snad ale také na počátku postní doby uvidíme, že svět a dějiny je možné spoluutvářet úplně jinak, pokud si oblečeme "víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu", radí sv. Pavel. V propasti zapomnění se ukrývá poklad nejvzácnější. Evangelium čekající na objevení, na průlom do našich šedivých životů, do absurdní a tragické situace, kterou jsme si uvykli považovat za normální.

Mladá ruská umělkyně Naděžda Tolokonnikovová, členka punkové skupiny Pussy Riot a vězenkyně svědomí, uvedla ve svých zápiscích z trestanecké kolonie: "Cena za spoluúčast na utváření dějin je pro člověka a jeho život vždy neúměrně vysoká, ale právě v oné účasti je obsažena sůl lidské existence. Kdyby pohlaváři, carové, prezident a premiér, lidé a soudci věděli a chápali, co znamená MILOSRDENSTVÍ CHCI, A NE OBĚŤ, tak by neodsuzovali nevinné. Naši pohlaváři zatím pospíchají pouze s odsouzením, ale nikterak s milosrdenstvím."

Udělejme revoluci a buďme jiní! Milosrdní jako Otec, k němuž se modlíme!

Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni. Nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. (Lukáš 6, 37)

foto: Naděžda Tolokonnikovová, zdroj: https://www.thetimes.co.uk