Oheň v hlubinách

Během dovolené jsme s manželkou navštívili Český Krumlov. Nedaleko od centra města jsme zabloudili do ulice, kde se turisti nevyskytují. Na oprýskané fasádě bývalé čistírny mě zaujalo graffiti s nápisem: Fire in the depths. Oheň v hlubinách. Z dovolené už jsem zpátky, ale stále přemýšlím o tom ohni. 

Jaký oheň hoří v hlubině člověka? A nosíme si v sobě vůbec nějakou hlubinu? Pokud ano, jsme s ní v kontaktu? Oheň osvěcuje, hřeje, ale také spaluje, stravuje, obrací v prach. Čím jsem stravován? Čtu si v evangeliu a ptám se společně s lidmi, kteří přicházeli za Ježíšem: "Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?"

Naše jednání je poháněno vnitřním ohněm. Ale opět - ohněm spalujícím nebo osvěcujícím? Třeba zde neplatí "buď - anebo". Co když nejprve musí něco shořet, aby se něco jiného mohlo rozsvítit? A co když neplatí ani časová posloupnost, ale je to tak, že aby něco ve mně svítilo, hřálo u srdce, zároveň se musí v prach obracet část mne, která odmítá světlo a tíhne k temnotě? 

Co dělat, aby se naše jednání sjednocovalo s nejhlubší touhou, kterou nám vdechl Hospodin, jenž je oheň sžírající a Bůh žárlivě milující? Čím živíme oheň v hlubinách? Nejlepším "palivem" je důvěra. "Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal." Víra je činností. Aktivní důvěrou v toho Jediného, kdo nikdy nezklame. 

Ježíšův oheň je čistý, neboť on žije v naprosté důvěře. Věří Bohu, který je mu milujícím Otcem. Důvěřovat Ježíšovi znamená učit se jeho postoji láskyplné důvěry, nechat se očišťovat jeho ohněm, plamenem svatého Ducha. Hoří v nás i to, co jsme si chtěli ponechat pro sebe jako možnost tajné dohody s temnotou. 

V popelu všech spálených možností se právě teď peče chléb, který nás posílí, abychom žili ve světle pravdy a nesli oheň Ježíše Krista - věčný oheň v hlubinách.