Pojďte a uvidíte!

Zaujalo mě, že podle výsledků sčítání lidu ubývá počet lidí hlásících se k církvím (což asi nikoho nepřekvapilo, jedná se o dlouhodobý trend), ale stoupá počet lidí věřících v Boha. Ukazuje se, že i v naší zemi, mylně považované za ateistickou, roste vnímavost ke spirituálnímu (chcete-li religióznímu) rozměru života, mnozí však svou osobní víru nespojují s institucionálními formami náboženství, s církvemi. Proč tomu tak je?

Mluví se o všeobecné krizi institucí, kterým údajně lidé nedůvěřují, a církevní instituce jsou toho součástí. Sociologické výzkumy však takový názor nepotvrzují. Důvěra v demokratické instituce například v západní Evropě zůstává v posledních desetiletích víceméně stabilní, kdežto důvěryhodnost církví setrvale klesá. Co z toho vyplývá? Nejsem povolaný dělat fundované závěry, ale připadá mi, že většina lidí vůbec neuvažuje o církvích jako inspirativním prostoru, komunitě, ve které by se naplňovala jejich potřeba živé spirituality a religiozity. Církve v České republice by to mělo vybídnout k poctivé sebereflexi a hledání vizí pro budoucnost, nechtějí-li ztratit opodstatnění své existence.

Při pohledu na dění v mé domovské Církvi československé husitské to však vypadá, že sebereflexe a vizionářství nejsou zrovna jejími silnými stránkami. Převažují provozní starosti, soustředíme se na ekonomické zajištění církve. Srůstáme se světem, což je v jistém ohledu vlastně i dobře, neboť nejsme odděleni od problémů normálních lidí, kteří také musí myslet na živobytí, práci, peníze. Zároveň se ukazuje, že bez kvalitních vztahů a péče o duši nás ani relativní existenční zajištěnost neudělá automaticky šťastnými. Člověk, jenž má naději, že jeho život dává smysl, jenž věří, že vždycky je tu něco, kvůli čemu žít, snáze nese i starosti všedních dnů. Lépe se mu daří nalézat důvody k radosti a vděčnosti za to, co mu život přináší.

Pro církev to platí dvojnásob. Jako věřící lidé neztrácíme naději, že i naše církev je a bude životaschopná, vitální. Důvěřujeme Bohu, že nám otvírá budoucnost, a proto není plýtváním časem ani silami pro církev pracovat, vytvářet v ní duchovní domov, místo, kde srůstáme s Kristem (a protože jsme srostlí se světem, skrze nás bude s Kristem srůstat i svět). Ale je tomu opravdu tak?

V naší Plzeňské diecézi jsme již podnikli první kroky, od nichž si slibujeme postupnou stabilizaci. Cílem je realizovat v našich náboženských obcích projekty s přesahem a významem pro společnost, s kulturním, sociálním, vzdělávacím nebo i misijním potenciálem. Než budeme pokračovat v dalších krocích, musíme se však ptát úplně jinak než dosud. Nikoli jestli dát peníze na to či ono, ale jestli věříme ve smysl své služby a v poslání, které jsme přijali od Boha. Hledáme především Boží království? Toužíme Krista následovat a zvěstovat? Vpouštíme jeho Ducha do našich plánů, jeho lásku do našich vztahů? Je pro nás podstatné, co nám klade na srdce: nezanedbávat spravedlnost a lásku, jakou žádá Bůh?

Možná zjistíme, že není snadné odpovědět jednoznačně kladně na vznesené otázky po smyslu toho, co dělá církev církví, křesťana křesťanem. Pociťujeme únavu, rezignovanost, vyhoření, někdy i samotu a trápení, jindy zas lenost a pragmatismus. Občas už nevidíme souvislost mezi tím, jak to v církvi vedeme, a tím, čemu jsme kdysi uvěřili, ale ze setrvačnosti jedeme dál ve starých kolejích, protože změn se bojíme, nechceme se vydávat do nejistoty, do rizika. Jenže pak se není co divit, že jako církev neumíme vytvářet prostor, v němž by lidé, přicházející zvenčí, mohli duchovně zakotvit a žít s Kristem.

A přesto se to někde děje! Lidé přicházejí a někteří i zůstávají. Nežehrají, že je jich málo, nežijí z falešných vzpomínek na slavnou minulost. Taková místa jsou oázami naděje. Lékem proti skepsi, která všecko kritizuje, pro nic už se nenadchne, ničím se nedá potěšit a ve všem hledá potvrzení pro svůj apriorně odmítavý a nedůvěřivý postoj. Přiznejme si, že tento postoj často sdílíme. A jsme ve střehu před každým, kdo by nám jej mohl vzít, zpochybnit jej tím, že si drze či naivně troufá radovat se, doufat, milovat, snít, pomáhat, dělat občas i chyby a přešlapy, ale prostě dělat, co mu dává smysl i na temných a bolestivých úsecích cesty životem.

Děje se to na místech, kde na sebe křesťanství bere lidskou tvář, kde se církev už nesoustředí na zakonzervování zděděných struktur, vynakládání energie na vlastní administrativní provoz, recyklaci náboženských frází a lpění na vyčpělých tradicích. Znám takových míst hned několik a mám radost, že se nacházejí i v naší diecézi. Církev tam je přítomna spíše jako komunita než jako instituce. Naší budoucností je pravděpodobně křesťanství post-institucionální. Což neznamená, že se nebude organizovat do forem, které podpoří dynamismus života místních obcí Kristových učedníků. Mám sen o církvi, která sdružuje malé "základní skupiny", živé buňky Kristova těla. Každá má svoje obdarování, doplňují se navzájem a společně tvoří záchrannou síť. V mém snu je církev spíše underground než establishment.

Přede mnou a dalšími, kdo jsme náboženští profesionálové, placení zaměstnanci církevních institucí, leží výzva, s níž si zatím úplně nevíme rady. Budeme porodníky církve budoucnosti, pomůžeme jí na svět? Odvážíme se rozejít s představou církve jako stavovské organizace, jejímž primárním úkolem je starat se o nás, i kdybychom už v našich kostelech neměli komu sloužit? Přestaneme se bát ztráty pocitu důležitosti a nenahraditelnosti? Podělíme se o charismata vedení a doprovázení? Přijmeme, že to nebudu já, kdo vždycky rozhoduje? Zvládneme delegovat úkoly, motivovat druhé k převzetí podílu na odpovědnosti a péči o to, co dává smysl ve světle evangelia?

Nemyslím, že církev se zcela obejde bez zaměstnanců, ale jejich role bude jiná než dnes a bude jich také o poznání méně. Představuji si je na pozicích regionálních koordinátorů, pečujících o povědomí vzájemné sounáležitosti a duchovní jednoty mezi rozptýlenými komunitami. Budou zajišťovat dostupnost svátostných a dalších služeb, vzdělávání a formaci dobrovolníků, kteří se budou aktivně spoluúčastnit na kněžském a prorockém poslání Kristova lidu.

Podobná výzva vyvstala přece už před prvotními křesťany. Apoštol Pavel napsal svému žáku Timoteovi: "Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy." Pavel i Timotej se také museli s mnohými představami a vzorci rozejít, opustit svou komfortní zónu, otevřít se budoucnosti a věřit, že z ní přichází smysl, jenž proměňuje jejich život a pomáhá jim obejmout vlastní minulost, usmířit se s tím, co bylo a co ještě někdy probleskuje ve stínech a připomíná se jako osten v těle. Vydali se na cestu. Já zatím přešlapuju, ale sen se pořád vrací, chtěl by se začít zhmotňovat. Volá mě a tuším, že v tom nejsem sám. Vykročíme společně, posíleni duchem Kristovy lásky? "Pojďte a uvidíte!" (Jan 1, 39).

foto: jeskynní kostel koptské církve v káhirském "Městě odpadků", https://vanillapapers.net/2023/01/16/cave-church-cairo/