Potrava pro duši i tělo

Ježíše právem nazýváme "dobrý pastýř". Ale jaké vlastnosti z něho dobrého pastýře dělají? To je důležitá otázka, neboť každý člověk - i zdánlivě nevýznamný - má svou pastýřskou odpovědnost. Vždyť podle filosofa Heideggera je člověk "pastýřem Bytí", což vyplývá z toho, že své bytí přijímá vědomě, ví o něm, a může se také vztahovat k dalším bytostem, k přírodě, ke společnosti, ke světu, k vesmíru, k Bohu. Máme za úkol pečovat o vše, k čemu se jako lidé vztahujeme. Na cestě následování nejenže uznáváme, že Ježíš je dobrým pastýřem všeho stvoření, ale když jdeme s důvěrou v jeho stopách, naplňujeme i naše pastýřské poslání. Jakými "kristovskými" vlastnostmi se můžeme nechat inspirovat?

Ježíš naslouchá. Nechává své učedníky, aby se vymluvili, vyprávěli mu o svých zážitcích a zkušenostech. Dává tím najevo, že je tu pro ně, a je rád, když se s ním sdílejí. Nezáleží mu na tom, aby říkali, co on chce slyšet, ale že mluví o všem, čím jejich srdce přetéká a co se dere na jazyk. Schopnost naslouchat hlasům ostatních je pro pastýřskou službu nesmírně důležitá. Pokud pastýř poslouchá jenom sám sebe, snadno přeslechne, s čím se na něho obracejí druzí - a kdo bývá často přeslechnut, nevyslyšen, už se pak na pastýře neobrací, nýbrž od něho se odvrací, stahuje se do ulity, neboť se svým trápením se nemohl svěřit, ani o svoje radosti se nemohl podělit.

Ježíš naslouchá nejen slovům, ale i tomu, co vyslovit neumíme, anebo z různých důvodů vyslovit nechceme. Všímá si řeči těla. Slyší nevyslovené. Skrytá přání, potlačené touhy, vytěsněné viny, umlčené bolesti a starosti k němu promlouvají nenápadnými gesty, jimž on rozumí, aniž by soudil. Vnímá únavu a skleslost onoho zástupu lidí, co byli "jako ovce bez pastýře". Zatímco učedníci s Ježíšem hovořili, tito lidé se neodvažují mluvit. Jsou hladoví, zpocení, zaprášení, sedření každodenní prací, utiskovaní okupanty i kolaboranty z vlastního národa. Ocitli si na pustém místě, daleko od domova, ale blízko k záchraně, třebaže to asi ještě nevědí - ale něco tuší, jinak by za Ježíšem nešli pro naději, pro posilu, pro útěchu, pro znovunalezení smyslu života, v němž je přítomno tolik slz, krve, ran, a vše se neustále opakuje.

A Ježíš vidí, že mají-li jeho slova padnout na úrodnou půdu v jejich srdcích, potřebují tito lidé nejprve slovo, které na sebe vezme podobu chleba, slovo, které bude dobré k jídlu. Protože potravu potřebuje duše i tělo. A neprospějeme duši, jestliže budeme trestat tělo v domnění, že tělesné potřeby překážejí rozvoji duševního a duchovního života. Ježíš to ví, a proto je dobrým pastýřem. Proto neodmítá pozvání ke stolu, i kdyby šlo o skandální stolování s celníky a hříšníky. Proto sám prostírá stůl pro hladové a žíznivé, pro všechny, kdo po dlouhém dni ocení krajíc chleba i sklenku vína, i pro všechny, kteří po všelijakých životních peripetiích hladovějí po odpuštění a žízní po spravedlnosti.

Naším problémem je, že my na rozdíl od galilejských vesničanů zatím ještě nehladovíme a nežízníme dost. Ale jednou to přijde i na nás, a pak budeme vděční za dar chleba i dar slova, jimiž nás Ježíš požehná, a to prostřednictvím - jistě lidsky nedokonalých - pastýřů a pastýřek, co se v Ježíšově jménu učí naslouchat tlukotu srdce, šepotu duše, nebo třeba i chvění chloupků na těle.