Pozvání do království svobody
Poslední neděle církevního roku je zasvěcena oslavě Ježíše Krista Krále. Titul "král" bývá historicky spojován s výkonem svrchované moci. A skutečně, kdybychom se podívali, jak byl v minulosti Ježíš ikonograficky znázorňován, viděli bychom ho na mozaikách v kupolích středověkých chrámů zobrazeného právě takto - jako panovníka nad zemí i celým vesmírem. Od představy o Kristu - kosmickém císaři odvozovali svou autoritu pozemští vládcové a zaštiťovali se jí při krutém a bezohledném ovládání poddaných.
Každodenní zkušenost však svědčí, že Bůh nemá (nebo nechce mít) absolutní či přímo totalitní moc a naprostou kontrolu nejenom nad lidskými životy, ale i nad životem veškerého tvorstva. Dějí se přece věci, které by se nemohly dít, kdyby Bůh vládl nade vším. Často slýcháme otázky typu: Proč jsou na světě války, utrpení, bída, hlad, přírodní katastrofy, předčasná úmrtí a tolik bolesti? Kdyby se to všechno aspoň týkalo jenom těch, kdo si to "zaslouží".
Což je ovšem značně diskutabilní. Jak by to asi vypadalo, kdyby se Bůh ke každému z nás choval striktně podle toho, jak si "zasluhujeme"? Nejspíš by se nikdo z nás ani nenarodil. Ale zpět k tématu. Těžko se vyrovnáváme s utrpením a smrtí nevinných a bezbranných, zejména dětí. Prostě ze zkušenosti vyplývá, že Bůh neuplatňuje absolutní moc, nediktuje přírodě ani lidem, co musí či nesmí dělat. Zdá se, že Bůh nedrží všechno v rukách.
Dalo by se říct, že Bůh zklamal. Dopouští jevy, které vnímáme jako špatné a zlé. Protože si s nimi nevíme rady, koncept všemohoucnosti přenášíme na někoho jiného, například na politiky, vůdce, byznysmeny, generály, populární osobnosti. Z nich se stávají guruové, kteří si přisvojují božský status a snaží se o moc a kontrolu nad ostatními. Nejde pouze o jednotlivce, ale hlavně o státy, mezinárodní organizace, nadnárodní společnosti, elitářské spolky, jež si vytvářejí své ideologie nebo ezoterické nauky. Lidé se k nim upínají, hledají u nich "spásu".
Je snadné tomu podlehnout. Kdo se "přidá do party", připadá si jako zasvěcenec, ví toho víc než druzí a díky ochraně a péči "vyšší moci" (státní, korporátní, vojenské, ideologické) má "zaručeno", že se vyhne starostem a bolestem, v nichž se utápějí "nezasvěcení".
Dříve či později ale přijde opět zklamání. Žádný stát, organizace či spolek, žádný vůdce ani guru, žádná ideologie nebo ezoterická nauka nás "nespasí", neuchrání před vlivy světa, před tlakem reality, před údělem všech živých bytostí. Slepá víra v samozvané mesiáše je iluzorní a vystřízlivění nebude příjemné.
Takže kde teď hledat naději a smysl, když zklamal všemohoucí Bůh, všemohoucí stát, všemohoucí ideologie, všemohoucí byznys plán, všemohoucí tajné nauky? Věřím, že naděje a smysl spočívá v návratu k Bohu, kterého už nebudeme chápat jako ředitele zeměkoule nebo diktátora nad vesmírem. K novému pohledu nám pomůže evangelium. Pravá povaha moci Boží se totiž vyjevuje v Ježíši Kristu.
Ježíš je Král, ale jeho "království není z tohoto světa", kde nadvláda jedněch zákonitě znamená otroctví druhých. Ježíš nepřišel na svět, aby nás ovládal, ale učinil svobodnými, aby nás uvedl do Království, jehož On sám je nejen hlavou, ale i srdcem. Cesta do Království se otvírá v nás, a také v jakémsi nedefinovatelném prostoru mezi námi. Vždyť "Boží království je ve vás" i "mezi vámi". Tato hlubinná dimenze života není soukromým vlastnictvím nikoho, nýbrž sdílenou realitou, sdílenou pravdou, sdílenou láskou, nadějí a důvěrou, které se uskutečňují ve vztazích, v záchranné síti vzájemné provázanosti, v níž Kristus je Středem, ať už my jsme napravo či nalevo, nahoře či dole.
Při pastorační návštěvě jsem si nedávno vyslechl tragický příběh o náhlé smrti mladého člověka. Byl jsem dotázán: "Jak to Bůh mohl dopustit?" Odpověděl jsem: "Neviňte Boha. Zkuste si představit, že Bůh nezpůsobil jeho smrt, ale naopak přijal jeho duši k sobě, aby nepadla do temnoty, nicoty a zapomnění."
Nevěřím v Boha, který nás neustále vodí za ručičku a přes ruce nás pleskne pokaždé, kdykoli se chystáme udělat něco, s čím nesouhlasí a co by špatně dopadlo. Nechci Boha, který by s námi jednal jako dozorce v koncentračním táboře, nebo v lepším případě jako chovatel domácích mazlíčků, jimž se stará o výběh či klec. Věřím v milujícího Otce, který nás uvádí "do svobody a slávy dětí Božích" (list Římanům 8, 21). Vede nás k dospělosti, ke zralosti, odpovědnosti a svobodě - a tudíž respektuje i naši svobodu rozhodnout se "blbě" - v náš neprospěch, k naší újmě.
Pokus o přiblížení významu svátku Ježíše Krista Krále, jímž se uzavírá církevní rok, zakončím odkazem na filmový zážitek. Shlédl jsem v kině hororový snímek Heretik s Hughem Grantem v hlavní roli. Téměř na konci filmu z úst "heretika" (spíše padoucha, jenž touží být "bohem" a ovládat absolutisticky svoje oběti) zazní prosba: "Pomodli se!" Mladá mormonská misionářka odpoví překvapivě: "Modlitba nefunguje." Má pravdu. Modlitba není automat na plnění přání. Misionářka však pokračuje (budu parafrázovat): "Ale je krásné, když na vás někdo myslí." A zase má pravdu. Neboť je krásné, když víme, že jsme v myšlenkách a modlitbách druhých lidí, kteří se nesoustředí jenom na sebe. Svět nespasí falešní mesiáši, ani falešné představy o Bohu. Krása spasí svět.
Co je to pravá krása, ukazuje Kristus, když se modlí na kříži - a v posledních okamžicích pozemského života se nemodlí za přátele či učedníky, ale za své katy a vrahy: "Otče, odpusť jim." Na kříži otvírá bránu Království. Kristus kraluje skrze energii lásky, energii odpuštění, kterou z kříže uvolňuje do světa, aby v něm působila a proměňovala lidi, co se jí svobodně nechají prozářit a dotvořit do plnosti lidství.
Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není odtud." Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." (Jan 18, 36-37)
foto: z filmu Heretik (režie Scott Beck a Bryan Woods, 2024)