Přeláskováno. Ale kde je láska?

Ptám se, v čem to vězí. Kde je problém. Některá církevní společenství - a s nimi i prožívání křesťanské víry - se přece za poslední roky změnila. Alespoň částečně, v jistém ohledu. V médiích, na sociálních sítích i na kazatelnách ukazují naši faráři přívětivou tvář. Jsou "miloušcí a hodňoušcí", jak zašišlal Glum v Tolkienově knize Pán prstenů. Řekl to - a snad tomu i věřil - ve světlé chvíli, kdy se snažil rozpomenout na původně dobrou bytost, kterou kdysi byl. Zato představitelé církve, zdá se, nemají než světlé chvíle, ačkoli stále oblékají smuteční čerň. Pere se to v nich snad ještě hůř než v ubohém Glumovi, ale když vystoupí na veřejnosti, vypadají, že celí září a druhé ozařují světlem lásky. Neboť o lásce se dnes v církvi hovoří a píše. Hlásáme lásku, velikou lásku Boží, a za ní schováme skoro všechno. Vyvanuly pochmurné a nesrozumitelné řeči o vině, soudu, oběti a vysoké ceně zaplacené za naše vykoupení. Vždyť Bůh je láska!

Ty tam jsou doby, kdy se v církvi kázalo o hříchu a hrozilo pekelnými tresty. Leckdy to bývalo míněno upřímně, s naléhavou výzvou, aby hříšníci činili pokání a přijali spásu v Kristu. Vyjádřil jsem se tradičním náboženským slovníkem, pro nějž těžko hledáme překlad. Takže raději ani nehledáme a obracíme pozornost jinam, ačkoli pád a záchrana člověka - drama kosmických rozměrů a zároveň hluboce osobní - představuje samo jádro biblické zvěsti, zkoncentrované v novozákonním příběhu ukřižovaného Boha. Hororová líčení očistcových muk a hrůz devíti kruhů pekla však sloužila i k jinému účelu. Pomáhala církevní hierarchii šířit strach, a tím i moc nad lidmi, neboť jedině církev disponovala prostředky, jak se vyhnout věčnému zavržení. Ať už to dělala vědomě či nevědomě, vždy tím odporovala evangeliu, které je lékem proti strachu.

Patologické jevy bohužel mají silný kořínek. Obchod se strachem je navíc výnosný a populární. Žijeme v apokalyptické atmosféře strachu z katastrof a krizí všeho druhu, od hospodářské až po ekologickou. I v současné církvi se najdou ti, kteří se rádi vezou na vlně strachu z nejisté budoucnosti a varují před migranty a islamizací, nebo zas před klimatickými změnami a vymíráním živočišných druhů. Hlavní proud však chce konejšit. Uklidňovat. Zahánět obavy. Neutralizovat biblické poselství, aby nás nerušilo obtížnými výzvami, požadavky a nároky. Recept na voňavé evangelium pro neurotiky, kteří se bojí i vlastního stínu (toho nejvíc!), je poměrně snadný. Čím větší množství křehkých a nasládlých slov o lásce, tím líp. Ale pozor, musí to být láska abstraktní, nic neříkající, všeobjímající, a hlavně k ničemu nezavazující. Láska jako zcela vyprázdněný pojem, pouhý zvuk. Příjemně se však poslouchá, dělá z nás tolerantní sympaťáky a přihrává "lajky" na Facebooku.

Samozřejmě nemusí jít o kalkul. Dokonce i kněží, co skvěle ovládají umění tvářit se "miloušce a hodňoušce", zoufale touží po opravdové lásce. Proto o ní kážou ostatním v naději, že si ji tím do života nějakým zázrakem přivolají. Bezobsažné fráze o lásce padají do poloprázdných kostelních lavic, kde sedí hrstka věřících. Pro některé z nich je takzvaná láska synonymem emocionální závislosti, čili další formou otroctví, podobnou té, ve které člověka drží strach. Otrockou závislost, zmatením jazyka vydávanou za lásku, nekompromisně odhaluje filosof Ladislav Klíma: "Každá láska, jakožto přilnutí, přisátí se, je právě proto závislostí! Stupeň obdivu, velebení, doporučování lásky je přesným měřítkem otrockého naturelu člověka."

Tímto nezdravým způsobem dnes máme v církvi kapánek "přeláskováno", tak jako před staletími v ní bylo "přepeklíno". Důsledky jsou stejné. Lidé od církve utíkají. Není divu! Rozmělněním pojmu lásky dochází k odtržení od Boha, k odloučení od živoucí Boží podstaty. V církvi neschopné či neochotné autenticky svědčit o lásce podle skandálního, krví a křížem provokujícího Kristova evangelia, se Bůh stává vzdáleným, nepřítomným. Je zbytečné hledat ho, modlit se k němu je ztrátou času. Proč se naše bohoslužby tak často vlečou? Proč se koukáme na hodinky, kdy už pan farář skončí? Vyprázdněná církev není ikonou Krista, nýbrž obrazem vyprázdněného, odcizeného světa, v němž neexistuje žádný vyšší smysl.

Naši prázdnotu nezaplní řeči o lásce, ale jen sama Láska. Osvobozující, prověřená utrpením. Není lacinou milostí - za vše, čím je, osobně ručí! Nastavuje tvář ranám a obrací oči k bezmocným a poníženým. Konkrétně třeba k těm, co byli při prvním pochybení přes právníka vyhozeni z práce. Láska v praxi! Účinný soucit, milosrdenství, solidarita a spravedlnost pro všechny, po jejichž lidskosti se šlape. Nejkrásnějším symbolem "kristovské" lásky je milosrdný Samaritán, pohnutý soucitem při pohledu na pocestného zmláceného lupiči. 

Každou neděli v kostele zpívám, ale nechápu: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni také milosrdenství dojdou." Doufám, že pochopím ve stáří, až budu unavený, přestanu odporovat a klást podmínky. Jako moudrá osmdesátiletá babička při bohoslužbě v pečovatelském domě. Při modlitbě tiše plakala, ale usmívala se a stále opakovala: "Boží láska, Boží láska, jenom Boží láska.." Mnich Wilfrid Stinissen nám ji přibližuje následovně: "Bůh necouvl ani před tou největší slabostí a potupením a právě prostřednictvím této slabosti nás zachránil. Učí nás, čím je opravdová láska. Ptáme-li se: Co je láska?, neodpoví Ježíš moudrými slovy, ale krví a svým rozdrásaným tělem. Láska znamená dávat a oplátkou nežádat nic. Dáváš-li, jsi šťastný. Tváří v tvář takové moudrosti náš rozum umlká."

Bože zdánlivě nepřítomný, a přitom nám bližší než my sami sobě! Žárlivě milující Bože, vyhnaný do prázdnoty, mimo svět, v němž plkáme o lásce, kterou nejvíce postrádáme a předstíráme, že v ní žijeme! Bože námi zapřený, odepsaný jako nic! Teprve až se spolu s tebou pokorně proměníme v Nic, oprostíme se ode všech iluzí a poznáme, že tvé jméno je Milosrdenství!