Příběhy slov

Vstupovat do příběhů je snazší než vstupovat do slov, snad i proto, že příběh se vypráví nejen slovy - příběh se žije, odehrává se. Slova se říkají, píšou, vykládají, bohužel i překrucují a zneužívají. Ale co když i slova mají své příběhy? Slova, která jsme slyšeli či přeslechli, přijali či odmítli, by přece mohla vyprávět, jak nás proměnila, anebo jak nás minula. Slova, která do nás pronikla, aby se v našem srdci počalo něco krásného a požehnaného, jako se počal nový život v mateřském lůně. Anebo slova, která do nás padla, jako padá mrtvola do hrobu, aby tam zetlela a rozpadla se na prach. 

Příběhy slov. I těch biblických. Čtu si v listu apoštola Pavla Římanům: "Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh." A začíná příběh - promluv, jak o sobě smýšlíš? Jak se nastavení tvé mysli projevuje ve tvém životě, v přístupu k tvému egu, k druhým lidem? Příběh stýkání a potýkání s vlastním obrazem, který si vytváříš, s nímž srůstáš, anebo jej odhazuješ, abys poznal, jaké to je, být opět sám sebou, ale nikoli sám se sebou, nýbrž s Bohem a se všemi, kdo jsou v Bohu. 

Tam se všechny příběhy slévají, aby je navěky vyprávělo Slovo, které se stalo tělem a které nás oslovuje: "Příteli!" Střízlivě smýšlet snad znamená ptát se, jestli svými slovy a činy odpovídáme na toto prapůvodní Slovo a jestli dovedeme tiše spočinout v zázraku Božího vyvolení, jež není výlučné, není privilegiem, nýbrž je askezí sebe-překročení a sebe-umenšení. Bůh nevyvolil jen tebe. Nemáš plnou míru víry a tvé poznání je pouze částečné. Nerozumíš vlastní cestě, natož cestám druhých. Obdržel jsi dar, ale ne pro sebe. "Ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme."