Pro tvrdost vašeho srdce

Před několika dny jsem shlédl polský film Rozvod, který popisuje trable bývalého manželského páru usilujícího o zneplatnění sňatku kdysi uzavřeného v kostele "před Bohem". Mašinerie církevního soudnictví je vskutku absurdní a snadno bychom ji mohli označit za tragikomické divadlo, kdyby nešlo o proces lidsky ponižující a život komplikující. Asi nejhorší je, že představitelé církve jednají s "dobrými úmysly" - vyslýchají a pídí se po detailech již dávno rozpadlého vztahu, protože hájí nerozlučitelnost manželství podle Ježíšova příkazu, jak jej čteme v evangeliu (Marek 10, 1-12).

Je to natolik přísné Boží slovo, že někteří duchovní rádi využijí možnosti kázat na jiné biblické texty - vždyť první říjnová neděle je zároveň Dnem díkůvzdání za úrodu. Ufff, jaká úleva! Určitě je správné Pánu Bohu děkovat za plody země, které sklízíme na zahradách a polích. Ale přece jen se pokusme zamyslet i nad tím, jaké plody sklízíme v manželských vztazích, včetně hořkých plodů, s nimiž si nevíme rady, když soužití dvou lidí časem narazí na překážky těžko překonatelné nebo rovnou už nepřekonatelné, a nevidíme už nic, co by dávalo smysl ve vztahu vydržet a pokračovat. 

Předně - Ježíš sám od sebe nemá potřebu hlásat nějakou dogmatickou nauku o manželství. Reaguje na farizeje, kteří ho přišli "zkoušet", tj. pokoušet, nachytat ho, použít jeho slova proti němu. Je to podobná situace, jako když se ho ptají, je-li přípustné platit daň (pohanskému) císaři. Ježíš je proti-otázkou přiměje odhalit jejich názorovou pozici a teprve na ni pak odpovídá. Farizeové citují z Mojžíšova zákona, který dovoluje muži rozvést se, dát manželce "rozlukový lístek". Příslušné ustanovení zní takto: "Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu" (Deuteronomium 24, 1). 

Rabíni se po staletí dohadovali, co všechno spadá pod kategorii "něčeho odporného". Až ve středověku se ustálil výklad, že odporná (tj. neslučitelná s manželstvím) je opakovaná či trvající nevěra ("smilstvo" - řecky porneia), nemožnost počít potomka (neplodnost) a dlouhodobé bezdůvodné odpírání intimního styku. V Ježíšově době si však v Písmu sběhlý macho-farizej klidně mohl říci, že "odporné" na jeho dosavadní manželce je třeba i to, že se jí už dosyta nabažil, přestala ho bavit či uspokojovat kdykoli se mu zamanulo, neplní do puntíku jeho příkazy a odvažuje se projevovat i vlastní názor - jaká drzost a nestydatost! 

Tento majetnický postoj vůči ženě, se kterou se nezachází jako s lidskou bytostí, "pomocnicí muži rovnou", jak čteme v knize Genesis, Ježíš právem nazývá "tvrdostí srdce" a odkazuje na původní Stvořitelův plán - člověk je dvoupohlavním tvorem stejně jako zvířata, která Adam v ráji pojmenoval, ale na rozdíl od nich nad Evou nemá panovat, nýbrž má k ní přilnout, aby se stali "jedním tělem", přičemž "tělo" je ve Starém zákoně synonymem pro člověka - muž a žena mají utvořit jednotu, srůst v jeden organismus, jednu bytost, jednoho člověka. Sjednocují se tu protějšky, které jsou si zcela rovnocenné, neboť oba jsou nositeli Božího obrazu. Liší se v tom, v čem se mají vzájemně doplnit. 

Uskutečňování jednoty je prvotním účelem manželství, k němuž se v novozákonní perspektivě přidružuje vyšší rozměr jednoty vpravdě mystické - jako si Kristus zamiloval svou církev, tak ať muž miluje svou ženu. Jako církev usiluje o věrnost Kristu, tak ať je žena věrná svému muži. A protože muž a žena jsou "jedno", vyměňují si i tyto atributy - věrností je vázán i muž a láskou je povinována i žena. Apoštol Pavel chápe manželství jako "veliké tajemství", které vztahuje na Krista a církev. Manželství, v němž pár neroste ve vzájemné jednotě v lásce, úctě a věrnosti, se vzdaluje božskému záměru. Křesťanské manželství, v němž pár vědomě nerozvíjí niternou vazbu na ono "veliké tajemství" a nezobrazuje manželský vztah mezi Kristem a církví (a milostný vztah mezi Kristem a lidskou duší), přestává být svátostnou skutečností a ztrácí svůj nejhlubší smysl. 

Každodenní realita však až příliš často mívá daleko k mystickým výšinám a vznešenému ideálu jednoty srdcí. Ideál tím ale nepozbývá své ceny a platnosti. Realita neusvědčuje ideál z neuskutečnitelnosti, spíše svědčí o našich iluzích, na kterých si zakládáme vztahy v domnění, že právě tudy povede cesta za osobním štěstím. Ježíš v reakci na farizejský přístup k manželství poukázal, že muž se nestane šťastným, když napíše rozlukový lístek ženě, na níž shledá "něco odporného" jen proto, aby se vzápětí mohl oženit s jinou (a mladší). Kdo má "tvrdé srdce" a chybí mu cit a pochopení pro situaci druhého, nikdy nedosáhne štěstí ani vnitřního míru. Bude střídat partnerky, užívat si, aniž by doopravdy žil. Promarní Boží dar života a ublíží lidem, kteří přitom obdrželi stejný dar. 

Ideál nerozlučitelnosti manželství se mění v realitu ve vztahu, v němž muž a žena uvěřili a poznali, že jsou Bohem spojeni jeden pro druhého a nemohou se tedy od sebe odloučit, neboť se vzájemně potřebují k plnosti svého lidství a k putování cestou do Božího království. Ježíšův příkaz "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" by neměl vést zbožné křesťany k odsuzování a diskriminaci rozvedených (a lidí znovu sezdaných), ale ani k formálnímu udržování manželských svazků, z nichž láska, úcta a věrnost vymizela (nebo v nich dokonce nikdy nebyla). Při hledání životního partnera, s nímž bychom chtěli zestárnout a sdílet až do smrti dobré i zlé, se opravdu poctivě - a nejspíš i dlouho - musíme ptát v modlitbě: "Právě s tímto člověkem, Bože, mě voláš ke spojení, k uskutečnění jednoty? Právě tohoto člověka jsi pro mě našel a právě pro něho jsi mě stvořil? Je to skutečně on?"

fotografie z filmu Rozvod (2024): https://www.netflix.com/cz/title/81698959