Proměna pohledu

Z vrcholu biblické hory Tábor se poutníkům otevírá nádherný výhled na úrodnou krajinu Galileje. Určitě není náhoda, že právě tam Ježíš odhalil svým učedníkům, kým doopravdy je. V jeho tváři se rozzářilo oslnivé světlo Boží slávy. Tradičně se tato událost, popsaná v evangeliích, nazývá "proměnění Páně". Což je poněkud zavádějící, protože Ježíš se "neproměnil", nestal se někým jiným, nýbrž ukázal se takový, jaký je. Proměnil se pohled učedníků na něho. A tím se v jejich životech začalo měnit úplně všechno!

Proměna pohledu - anebo spíše proměňování pohledu, neboť jde o proces, vývoj a cestu - je darem, který není určen pouze pro apoštoly, ale pro každého, kdo se odváží Ježíše následovat. Pokud Ježíšovi důvěřujeme, nemusíme se bát ničeho z toho, co proměněným pohledem uvidíme. Nahlédneme, že celý svět, každá píď země, po které chodíme, je prostoupena Boží přítomností a Božím soucítěním s každičkým, i sebenepatrnějším tvorem. Odlesk světla z Ježíšovy tváře spatříme v listu stromu, kapce vody, zrnku písku. 

Vzkříšený Kristus proniká vším a do všeho vdechuje svého životodárného Ducha. Všude je střed světa, všechno je svým způsobem svaté, neboť vše, co existuje, se nalézá uvnitř Boha: "V něm žijeme, pohybujeme se, jsme" (Skutky 17, 28). Když si osvojíme tento pohled na realitu, kterou jsme obklopeni a jejíž jsme součástí, pochopíme, že planeta, na níž se odvíjejí příběhy našich životů, je svátostí, která nám zjevuje Boha. Svátostný charakter hmoty umožňuje, aby Ježíš užil hmotných prvků k ustanovení dalších svátostí, jež v církvi slavíme a přijímáme je. Bez vody není křtu, bez obilných zrn a vinné révy není eucharistie, bez oleje není pomazání, bez fyzického dotyku není rozhřešení ani kněžského svěcení. 

Svátosti slouží jako prostředky, jimiž se napojujeme na pramen veškerého Bytí, na život Boha, který sám sebe obnažil v těle Ježíše Krista - lidském těle, organicky propojeném se vším živým na Zemi. Dokonce by se dalo říci, že lidská těla, stejně jako těla všech živočichů i rostlin, vyrůstají z jednoho těla Země. Jestliže se Bůh stal člověkem, pak je zachráněn nikoli jen člověk, ale celý svět, neboť v materii vesmíru pokračuje tajemství Božího Vtělení. Přijetím lidského těla přijal Bůh tělo Země, tělo kosmické. Proto je hmota svatá! Proto ji v církvi musíme vnímat jako svátost a podle toho s ní jednat - s láskou, péčí, úctou, ohleduplností a šetrností. 

Na tomto pohledu musí být nově založen i křesťanský vztah k přírodě a ke všemu živému. Křesťanství budoucnosti bude pěstovat ekologickou spiritualitu, mystiku hmoty, vizi jednoty všech forem života, rašících jako výhonky na jediném kmeni Života věčného. Kéž pochopíme, co už v prvních staletích církve pochopil teolog Origenes: "Vesmír se stejně jako naše tělo skládá z mnoha částí, které jedna duše udržuje náležitě v souladu. Myslím si, že je nutné celý svět považovat za jakéhosi nezměrného živočicha, jenž je řízen božskou mocí a rozumem jakoby jediným duchem."

citace z Origena: Tomáš Špidlík, Z pokladnice otců (Refugium, Olomouc 2019)

foto: Galilea z hory Tábor (pouť do Svaté země 2018)