Skok do Nesmíru

Nevím, jestli básník Karel Šiktanc to slovo přímo vymyslel, ale každopádně je použil. Slovo tajemné a mnohovýznamové: Nesmír. Dýchá z něj neznámo. Ale jaký je to dech? Hřejivý či chladný? K jaké nesmírnosti to slovo ukazuje? Máme se obávat nesmírnosti, kterou jsme obklopeni, anebo v ní spočinout, ponořit se do ní, plout jejími hlubinami? 

Nevidím do srdce velikého básníka, nepolíbila mě jeho Múza. Snad právě proto v prvním plánu ve slově Nesmír nevnímám nesmírnost, nekonečnost, nýbrž nesmířenost, až nesmiřitelnost. Nikoli otevřený prostor, v němž se mé srdce rozšiřuje a osvobozuje, nýbrž uzavřený kruh, jejž nic nesmí prolomit, protože uvnitř se cítím v bezpečí. Jako v bublině, kde všechno je přehledné a jasné, protože ohraničené, definované, zanalyzované. 

Život v bublině však nikdy nebude skutečným životem. I to málo, co dovnitř proniká, ochranný obal bubliny přefiltruje a vyčistí od rušivých prvků. Chci žít, ale musím to být já, kdo rozhoduje, v jaké míře si život pustím k tělu. Přisoudil jsem si mrňavý, omezený "filtrovaný život". A nedokážu pochopit, že jiní si zvolili odlišnou cestu, překročili práh a nasáli do plic "život bez filtru". Život, který jim rozbil bublinu, uvrhl je do nejistoty a dal jim poznat na zlomeném žebru pýchy, co je to víra: odvaha ke skoku do Nesmíru, do říše věčného Přesahu, kam nedosáhnou lidské představy ani myšlenky, jedině láska. 

Nesmířen s bláznovstvím, které tuším na dně sebe sama, tam, kde končí takzvané "já", pokoušen bláznivou touhou po životě v jeho surovém a zemitém stavu, odsuzuji toto svaté bláznovství, kdykoli se s ním setkám u druhých. Ale proč? Kdybych se smířil s cestou, na níž se vydali, zpochybnil bych směr vlastní cesty. Vpustil bych si do bezpečné bubliny něco, čeho se bojím nejvíc - nefiltrovaný život, jemuž bych se musel odevzdat, neboť bych nad ním neměl kontrolu. Copak je možné ovládat Nesmír...?