Strach z prázdna

Bohoslužbu VII. neděle velikonoční slavíme ve zvláštním úseku liturgického roku mezi Nanebevstoupením a Letnicemi. Kristus vystoupil na nebesa, ale Duch Svatý ještě nesestoupil. Zdá se, že na světě panuje podivné prázdno. Strach z prázdna (horror vacui) podle starých filosofů sužuje přírodu. Člověk je součástí přírody, ať už je Matky Země věrný syn či dítko nezdárné. Také on se prázdna bojí. Jde o to, čím prázdno zaplnit. Čím přemoci strach.

Apoštolové, které jejich Mistr na světě zanechal, se modlí v Chrámu a čekají. Vyplňují prázdno modlitbou. Vyjadřují tím lásku ke Kristu, jenž za ně nasadil život. Láska přemáhá strach. Dovede trpělivě čekat, oddaně vyhlížet. Lásku charakterizuje starostlivost o to, co miluje. Platí-li, že člověk je z lásky Boží povoláván z nebytí k bytí, z neexistence k existenci, jeho láska by měla směřovat právě k celku bytí a hledat naplnění existence v pastýřské péči o stvoření, o přírodu, o vše živé.

Protože nevíme, čím zahnat strach, snažíme se jej alespoň utlumit, odvést od něj pozornost, přesměrovat myšlenky - nejlépe k něčemu, co je "rozkošné a milé" a pomáhá nám zapomenout na všudypřítomnou nejistotu. Vážně se chceme pustit touto cestou? Možná pochopíme, jak se ubránit strachu a objevit skrytý smysl, teprve až připustíme, že hrozba osudového pádu do nicoty je reálná a strach z ní zcela oprávněný. Filosofka Anna Hogenová píše: "Je to hrůza (deinos) z toho, že bytí mizí. Představit si nicotu po zmizení bytí je to nejhorší vůbec. Pusť si na sebe myšlenku, co by tu bylo, kdyby tu bytí zmizelo. Pokud v sobě neponeseme tuto starost o bytí v podobě deinos, budeme žít konzumně, marketingově, úplně špatně." A dodává: "Lžeme si do kapsy, nejsme pravdivými lidmi."

Ježíš nelhal ani sobě, ani ostatním. Neuhnul před hrůzou, pustil si ji do života. Proto po pravdě řekl: "Moje duše je smutná až k smrti." Ve své jasnozřivosti předvídal, že udeří hodina temna a nicoty. Než podstoupil utrpení na kříži, prosil v tzv. Velekněžské modlitbě za všechny, kdo ho budou následovat. Tedy i za nás! Pochybnost je rodnou sestrou víry. Křesťanům se nevyhýbají pochyby a zkoušky, ačkoli by to někteří z nich popřeli. Mnozí to však přiznávají a doufají, že pro ně je tu stále Někdo tajemný a zároveň důvěrně známý, kdo se přimlouvá, myslí na ně a neodtahuje se od nich, ani když chybují, selhávají, tápají a nevědí, jak čelit hrůze a transformovat ji v péči o vše, co milují a co musí žít a dál se rozvíjet, protože si to žádá božský imperativ lásky zjevený v zázraku Vzkříšení.

Ježíš se obrací k Otci s prosbou: "Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal." Nemyslí tím svět Božího stvoření ("hory, doly, stráně, nebesa i zem"), nýbrž svět Bohu odcizené lidské společnosti. Nespravedlivý svět bezohledných kořistníků a otupělých konzumentů nemá - a nesmí mít! - budoucnost. Proto se modlíme: "Přijď království tvé!" Každému, kdo se nenechá duchem tohoto světa oblbnout, se otevírají průzory do budoucnosti. Do života budoucího věku. Snad je to malá naděje pro čas prodlužujících se stínů. Jinou nemám. Pořád lepší malá naděje než velká slova útěchy, prázdná jak prázdnota sama. 

citáty z Anny Hogenové: text O pandemii (sborník Doba koronavirová, 2020)