Strážný anděl v léčebně

Naděje a radost zázračně vyklíčily z beznaděje a smutku. V novém románu Martina Vopěnky naslouchá jeden z hlavních hrdinů promluvě filosofa: "Proč se tolik soustřeďujeme na to, kam odcházíme, ale mnohem méně na to, odkud jsme přišli?"

Připomněl jsem si tato slova při bohoslužbě v léčebně dlouhodobě nemocných. Pacienti svezeni do společenské místnosti a zaparkováni kolem stolu. Vypadají utlumeně až apaticky, pokašlávají, někteří ucucávají čaj a lijí si jej na bryndáčky. Po mé pravici klimbá stará paní, kterou jsem předtím navštívil u ní na pokoji. Seděla na posteli a boty měla nazuté obráceně. Bála se vstát a udělat krok, protože si nedokázala sama zavázat tkaničky.

Padá to na mě, jako by mi přehodili přes ramena těžkou deku. Přemáhám se, abych potlačil návaly smutku a usmíval se na unavené tváře lidí, jejichž pozemská pouť se neúprosně chýlí k závěru. Obdivuji sestřičky a všechen personál, který slouží v prostředí, kde je stále cítit moč a dezinfekce. Začnu zpívat. Paní vedle mě náhle ožívá a přidává se: "Kde je dobrota a láska, kde je dobrota, tam je také Bůh..." Pokřižuji se. Ona s námahou a soustředěním udělá tři křížky - na čele, ústech a hrudi. Dovedu si představit, že takhle ji to v dětství učila maminka.

Na konci se vracíme na začátek. Probouzíme v sobě zapomenutého ducha dětské důvěry a lásky. "Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského," říká Ježíš učedníkům. Snad můj anděl strážný se ke mně sklonil a pošeptal mi: "Není důvod ke smutku. Nahý jsi přišel na svět a nahý se opět vrátíš. Tam, odkud jsi vyšel. Spočineš v náruči Otce, který je ti zároveň i matkou, bratrem i přítelem, manželem i milencem tvé duše." 

Hospodin dal, Hospodin vzal, buď jméno Boží požehnáno! Všechno je v pořádku!