Svatodušní modlitba

Duchu Svatý, Duchu našeho Stvořitele a Otce! Duchu, jehož mocí byl počat i vzkříšen náš bratr a přítel Ježíš! Duchu smíření a Utěšiteli srdcí! Poraď nám, jak se modlit. Slova nestačí. Slovům se až příliš často nedá věřit. Není v nich život, ale ty jsi Pánem a Dárcem života. Chceme žít, ale bojíme se žít opravdově, protože jsme se přesvědčili, jak často je život složitý a nepřehledný. Děláme chyby, podléháme hluboko zakořeněným vzorcům chování, čímž ubližujeme druhým lidem i sobě. Jsme zraňovaní a sami také zraňujeme. Toužíme a nevíme proč. Nerozumíme svému srdci a nepoznáváme se ve svých skutcích.

A proto se svěřujeme tobě, veliký Duchu, neboť i když selhává všechno, zůstává naděje, že ty se za nás přimlouváš a zevnitř nás obnovuješ a uzdravuješ, aby se to pak navenek projevilo v našich vztazích a našich životech. Vyveď nás z nevědomosti k pravdě. Učiň, aby nás pravda osvobodila a posílila, ať se už nemusíme bát, stále si něco kompenzovat a nepokojně bloudit po křivolakých cestách, na kterých se míjíme, aniž bychom jedni v druhých rozpoznali blížence a spojence v našem společně sdíleném lidství.

Prosíme tě, Duchu nekonečného utěšení, aby uzdravující moc Boží lásky spočinula na našich sestrách a bratrech, kteří v Kristově církvi a u Kristových služebníků hledali pomoc a pochopení, ale nedočkali se jí a zakusili bolest a zklamání. Obejmi je a pomaž jim rány hojivým olejem Kristova požehnání. Prosíme tě, Duchu osvícení, aby tvé světlo vzešlo nad těmi, kteří ubližovali a zraňovali, aniž by si to v dostatečné míře uvědomovali, a sami se něčím trápí a žijí nenaplnění, nejistí a zaměření na sebe, ve snaze získat pocit vlastní hodnoty a významu. Pomoz jim přijmout pravdu, ať pochopí, odkud se jejich zraňující chování bere a co způsobuje. Ukaž jim směr, kudy jít, aby v Kristově lásce dosáhli pokoje srdce. Prosíme tě, Duchu pravého pokání, za ty, kdo páchají zlo úmyslně. Probuď v nich svědomí. Pokud se k tobě obrátí a budou svých činů litovat a usilovat o proměnu života, ať také oni dostanou šanci začít znovu.

Veliký Duchu, který se něžně skláníš k maličkým, nauč nás, že potřebujeme jedni druhé, protože sami si nevystačíme a nikdo není nadán všemi tvými dary. Sešli nám odvahu k životu podle evangelia, ve společenství putujícího Božího lidu, v těle Kristově, v němž si budeme tvými dary navzájem sloužit v bratrské a sesterské lásce a tvořit snesitelnější a radostnější realitu našeho světa, neboť ty si přeješ obnovit tvář Země. Přijď, ó Duchu Přesvatý!

Veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději. Naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. (list Římanům 8, 22-26) 

obrázek: Sunguk Kim, Unplash