Tělo samo nic neznamená

Křesťanství bychom si mohli právem charakterizovat jako "náboženství těla". Vždyť podle Janova evangelia věříme a vyznáváme, že "Slovo se stalo tělem". V Kristu přijal Bůh fyzickou podobu, vstoupil do hmoty, a tím posvětil veškerou materii, z niž se skládá stvořený svět. Naše těla jsou svými atomy a molekulami propojena s vesmírem, jenž v celé své rozpínavé kráse představuje místo, do něhož se Bůh vtěluje a skrze nějž se projevuje. 

V Kristu se dovršuje smysl vesmíru jako svatého prostoru Božího sebe-zjevení. Kristovo tělo je skutečností nejen pozemského, ale přímo kosmického významu. O něm vypovídá svátost Kristova těla a krve, eucharistie, která je srdcem křesťanské bohoslužby. 

A přece Kristus říká, že "tělo samo nic neznamená". Slovo, které se stalo tělem, bylo Slovem ještě dříve, než se stalo tělem. Duch, který dal život tělu, byl Duchem ještě dříve, než oživil tělo. Slovo Boží a Duch Boží předcházejí všemu tělesnému a materiálnímu, bez působení Božího slova a Božího Ducha by nic dalšího neexistovalo. 

I naše tělo je natolik živé, nakolik je spojené s Božím Slovem a Duchem. Samo o sobě si nemůže udělit život, udržet si jej a provždy zachovat. Člověk je spojením prachu a Ducha. Dohromady jej drží Boží slovo, které jej povolalo z nicoty a vdechlo mu život. Biologicky je tělo prachem, ale člověk nespadá pouze do říše biologie. Tělu dává tvar a smysl Duch Boží. Jsme nejen prach, ale také chrám. Tělo je svatyní Ducha. A vanutím Ducha se Slovo stává tělem i v nás. My jsme - vědomě máme být - tělem Kristovým! 

Tělo nemám, tělem jsem. Až nebude mé tělo, nebude něco podstatného ze mně. Proto křesťanství položilo takový důraz na vzkříšení těla. Ježíšovo tělo plné Ducha svatého, počaté mocí Ducha svatého, bylo také Duchem svatým vzkříšeno, neboť kde je Duch, tam je život. Smrt není mocnější než živý Bůh! Apoštol Pavel ujišťuje obec věřících v Efezu: "Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás." Jsme-li spojeni se Slovem a Duchem našeho Pána, roste v nás život, nad nímž nemá smrt vládu, neboť vláda náleží Bohu. 

Jenže zde je problém. Dáváme Bohu vládu nad sebou, nad svým tělem? Nebo si ponecháváme kontrolu aspoň nad vybranými oblastmi života? Zůstávají ve mně místa, kam Boha nechci vpustit, protože bych se pak musel něčeho vzdát, něco odložit? Ale jak se mám správně rozhodovat a jít dál, když právě ta nejcitlivější místa se bojím otevřít Slovu, v němž je Duch a život?

Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (Jan 6, 63)