Vánoční volba

Adventem se vine dlouhá nit příběhů setkávání. Mariina setkání s andělem a později s příbuznou Alžbětou. Setkání ještě nenarozeného Ježíše s bratrancem Janem, budoucím Křtitelem. Příběhy setkávaní vrcholí nyní o Vánocích Božím sestupem na Zemi. Užaslý a ztichlý svět se setkává s Bohem vtěleným do dítěte. Vidí to hvězdy na nebi, vidí to pastýři, vidí to zvířata v betlémské stáji, vidí to i mágové putující ze vzdálených krajů kdesi na východě. My to sice nevidíme, ale vyprávíme si o tom už dva tisíce let. Příběh setkání pokračuje.

Setkáváme se s tajemstvím, které je neviditelné, ale skutečné. Každoročně o Vánocích to můžeme zakoušet. Je to zlomová událost. Nic už není jako dřív. Ve vzájemných vztazích, v hlubině našeho srdce, v očích milované bytosti, ale i v samotě a na kolenou, se nám otvírá tajemné setkání s Bohem, který se z lásky stal člověkem. A z lásky k lidem a celému tvorstvu se všeho vzdal, všeho se zřekl, aby se nám daroval jako nejcennější vánoční dar.

Všichni máme Vánoce spojené s obdarováváním a setkáváním s blízkými, kteří jsou pro nás důležití a vzácní. Je tu však ještě jeden zásadní rozměr Vánoc. Odevzdání. Bůh se zřekl vlastní božské slávy a odevzdal se do rukou lidí. Náboženství odnepaměti nabízí útěchu ve víře, že Bůh lidem pomáhá. Netvrdím, že jde o lacinou útěchu, ale vánoční evangelium ukazuje, že nejprve je to Bůh, kdo potřebuje pomoc, neboť bez pomoci a péče Marie a Josefa by Ježíš nepřežil ani den.

Logiku náboženství to převrací naruby. Kdo je nablízku Ježíšovi, musí se zřeknout svých představ o Bohu, opustit svou komfortní zónu a spokojit se výhradně s tím, co Bůh sám o sobě zjevuje v bezbrannosti a nevinnosti svého Syna, narozeného do chudoby a nejistoty, do závislosti na péči a ochraně.

Filosof Michal Janata si zapsal do deníku, že Bůh se vymyká všem pojmům a vší naší představivosti. Takovému Bohu lze odevzdat všechny představy, které jsme si o něm vytvořili a které formovaly - nebo i deformovaly - náš vztah k němu. A nejen to! Právě takovému Bohu, nosícímu tvář chlapce a později ukřižovaného muže, dříve či později odevzdáme úplně všechno. Je to naprosto nevyhnutelné. Ale máme volbu - učiníme to dobrovolně či nedobrovolně?

Bůh se stal člověkem dobrovolně. Jeho sestupný pohyb lásky z nebeských výšin do betlémského chléva nám pomáhá učinit správnou volbu. Čeho se dobrovolně zříkáme, co odevzdáváme, právě tím přece můžeme obdarovávat! Na čem přestaneme ulpívat, o co se naučíme dělit, čeho se dokážeme vzdát, tím napodobíme Boha a vstoupíme na jeho cestu, do příběhu jeho narození na tento svět. Příběh bude pokračovat v nás a v dalších, co přijdou po nás.

Bože, všechno Ti budu muset odevzdat, všeho se vzdát. Snění o tom, co se nestalo. Vytěsňování toho, co se stalo. Ohlížení za tím, co jsem si v mládí nestihl "užít". Zbytečného hromadění věcí, myšlenek i slov. Práce, postavení, pocitu důležitosti i pocitu marnosti. Představ o Tobě, které jsem si vytvořil. Vlády nad sebou i potřeby ovlivňovat ostatní. Zdraví, paměti, rozumu. Nakonec i vlastního života. Mohu si však vybrat, jestli dobrovolně či nedobrovolně. Odejdu odtud smířený a šťastný, nahý a schoulený ve Tvé dlani? Nebo sejdu ze světa v hořkosti a hloupém vzdoru? Ještě není pozdě rozhodnout se. Světlo Vánoc mi vrací naději. Děkuju Ti za ni!

obrázek: Kelly Latimore, Tent City Nativity, https://kellylatimoreicons.com/blogs/news/tent-city-nativity