Velikonoční radost z prázdna

V zázrak vzkříšení nikdo předem nevěřil. Nebyla to víra Ježíšových učedníků, která umožnila, aby se velikonoční zázrak stal. Naopak, právě tím, že nastal nezávisle na lidském očekávání, nám je umožněno, abychom v něj uvěřili. Jestliže Kristus opravdu vstal z mrtvých, pak je všechno možné. Je možné důvěřovat - a s důvěrou odpouštět, usmiřovat se, milovat i pracovat. A hlavně je možné zůstat otevřený a nepředjímat, jaký bude konec. Nechme se překvapit. 

Ženy, které přišly k Ježíšovu hrobu, nedoufaly v setkání s andělem, natož v setkání s milovaným Mistrem. Šly se vyplakat, uctít jeho památku, zavzpomínat na něho. Chlapi se toho neodvážili, snad jim chyběla hloubka ženské lásky a něhy, snad byli zklamáni vývojem událostí. Měli plnou hlavu plánů, do Ježíše si promítali svoje vlastní ambice, už už se viděli v rolích náměstků a ministrů kralujícího Mesiáše. A teď je všechno jinak. Ženy naleznou hrob prázdný. Kde je mrtvé tělo? Kde je smutný konec příběhu? Kde je kámen, kterým byl hrob zavalen? 

Vzkříšení je nový začátek. Nová šance pro každého, kdo uvěří v tento zázrak. Kdo se znovuzrodí, neví nic. Neví ani to, že je prázdný, nemá pojem o prázdnotě, nevkládá si do ní žádné významy. Prázdný hrob, v němž Ježíš není, je místem, kam pohřbíme veškeré iluze, spojené s utkvělými představami, jak by měl vypadat život, jak bychom měli fungovat, aby s námi ti druzí byli spokojeni, aby nás nehonilo i věčně nespokojené ego, vnitřní otrokář s bičem nároků a výkonů, od nichž jsme odvozovali hodnotu sebe samých. Teď je to pryč. Můžeme se radovat z prázdna, které je všemu otevřené. 

Zdálo se, že je konec, ale cesta překvapení a dalších zázraků teprve začíná.