Vůně života

Nedělní ráno. Vstoupím do kaple. Do nosu mě praští nepříjemný odér. "Smrdí to tady jako v nemocnici," postěžuju si kostelníkovi. "Nic necítím," odpoví, "ale nejspíš vytřeli podlahu savem." Je dobře, když se dbá na čistotu. Ale zrovna dneska se bude číst z evangelia o Marii z Betánie, která Ježíšovi pomazala nohy drahou mastí z nardu, otřela mu je svými vlasy a celý dům se naplnil vůní. Ohledně té vůně jsem zvědav, jestli se návštěvníkům dnešní bohoslužby podaří zapojit svou představivost. 

Jak nám voní - nebo nevoní - naše minulost? Rádi vzpomínáme na to, co nám provonělo život radostí a štěstím. Naopak vytěsňujeme, co zapáchá bolestí a proviněním. Chceme zapomenout, ale pořád se to vrací. Minulost nás drží ve své moci. Ale zvláštní je, že tu moc jí dáváme ze své vůle, neboť minulost si sami tvoříme. Rekonstruujeme ji do idealizované či naopak traumatizující podoby, která ji nikdy nevystihne v úplnosti a pravdivosti. Jde o zkreslené obrazy. Zatěžují náš vztah k vlastní minulosti i prožívání přítomného okamžiku. 

Pomazáním nohou dala Marie najevo, že přijímá Ježíšovu cestu a touží uchovat jeho příběh, aby i v budoucnu měnil cesty lidí. Vůně života, vůně lásky nikam nezmizí, už navždy zůstane zde. Nikoli jako vzpomínka, nýbrž jako skutečnost, které se v každém čase můžeme svobodně otevřít. Ježíš nic nenapsal, svůj příběh žil, nezaznamenával jej. To museli udělat jiní - z lásky k němu. Z niterné touhy, aby se nádherná vůně života šířila dál. Až k nám. K našim vzpomínkám, našim strachům, našemu neklidnému srdci. 

Láskou pomazaná minulost přestává být zátěží. Hojivá mast Ježíšovy lásky nikoli na bolavé nohy, ale na bolavou duši, uvízlou v nostalgickém ohlížení se zpět nebo ve stále otevřených ranách. Tvořili jsme si zkreslenou minulost, ale teď začínáme utvářet budoucnost, která voní životem. Bude to dobrodružná cesta!

obrázek: https://livinginthestory.com/2019/08/the-women-who-anointed-jesus/