Vyvýšení hada
Letos v lednu jsem s přáteli navštívil biblickou horu Nebo v Jordánsku, odkud Mojžíš před svou smrtí spatřil Zaslíbenou zemi. Bratři františkáni, kteří toto svaté místo spravují, zde umístili zvláštní symbol - kříži podobnou hůl obtočenou hadem. Mojžíšovi totiž Bůh přikázal vyrobit bronzového hada (později zvaného Nechuštán) a připevnit ho na žerď. Kdo k němu obrátil zrak, uzdravil se z následků uštnutí. Izraelité byli tehdy na cestě pouští sužováni jedovatými hady, ale když pohlédli na vysoko zdviženého ohnivě se lesknoucího Nechuštána, zůstali naživu.
Tento starozákonní příběh použil Ježíš k vysvětlení, kam povede jeho cesta a v čem spočívá její smysl: "Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3, 14).
Není snadné přiznat si, že i v mé duši syčí jedovatí hadi. V každém z nás je ukryto něco plazivého, hadovitého, slizkého a temného, co nás může zevnitř otrávit a duchovně ochromit či přímo zahubit. Jestliže se necháváme vést svými špatnými myšlenkami a povahovými rysy, negativně tím ovlivňujeme i životní prostředí, v němž se pohybujeme. Otrávené řeky, znečištěné ovzduší a zamořená půda souvisejí s nemocnými a neošetřenými vrstvami našich duší a s našimi toxickými vztahy.
Bolestivá a zraňující uštknutí, o nichž se hovoří ve starozákonním příběhu, se týkají právě těchto podzemních a zakázaných míst v mém rozporuplném já, odkud vylézají nebezpeční hadi. Zakouším pocity viny a hanby a neumím přijmout, kým jsem. Můj hadí jazyk svaluje odpovědnost za tento stav na druhé. Moralizuju a kritizuju, jak hrozný je dnešní svět, jenž se opravdu mění v neobyvatelnou zónu, protože nikdo nevíme, jak se zabydlet ve vlastním nitru a jak pracovat s protiklady uvnitř sebe samých.
Paradoxní je, že zdroj mého neklidu, ponížení a studu je zároveň i zdrojem naděje a vysvobození. Správným použitím se hadí jed mění v lék. Bronzový had, na nějž hledí uštknutí Izraelité, představuje vše, co člověka vnitřně sráží a trápí. Ale když se tomu postaví tváří v tvář a sebere odvahu pohlédnout do očí pravdě o sobě, nastoupí na cestu k uzdravení a zahojení ran!
Nyní je zřejmé, proč Ježíš připodobňuje svou oběť - vyvýšení na dřevě kříže - k vyvýšení hada na poušti. On totiž na sebe vzal všechno to, co nás bolí, čím jsme v duši onemocněli a co nás obtížilo vědomím dluhu. On se rozhodl, že tohle všechno s námi bude sdílet, že to přijme za vlastní, vztáhne na sebe. Hledíme na kříž a vidíme tam ukřižované svoje hříchy, přibitý svůj dlužní úpis!
Co je uvnitř nás nejnižší a nejtemnější, co se v nás plazilo a syčelo, to vidíme na kříži vyvýšené, pozdvižené k milujícímu a odpouštějícímu Bohu. Co bylo znamením smrti, vypáleným cejchem na srdci, transformovalo se v Kristu na "šťastnou vinu" (felix culpa), za níž děkujeme ve velikonočním chvalozpěvu. Na hoře Nebo jsem si proto vzpomněl na slova připisovaná sv. Augustinovi: "Ó šťastná vina, pro kterou přišel tak vznešený Vykupitel!"