Vyvzdorovat si naději

První jiskru naděje jsem si vyvzdoroval na světě, kde se válčí a vraždí, ale přesto ráno vyšlo slunce a nad hlavou se nám rozklenulo nebe. Pořád rostou stromy a v jejich stínu se potkáváme s lidmi, které máme rádi. Druhou jsem si vyvzdoroval na společnosti, udržovanou v poklusu pod bičem zotročujícího a ubíjejícího systému, ale trhlinami v systému prosvítá svoboda. Té se můžeme chytit a držet se. Třetí jsem si vyvzdoroval na církvi, která je mým duchovním domovem, ale kde si občas nepřipadám jako doma. A na sobě jsem si vyvzdoroval čtvrtou. Jsem hříšný, omylný a chybující muž. Často se na sebe zlobím a jindy se stydím, ale také věřím, že jako člověk jsem Božím dítětem a Bůh mě přijímá takového, jaký jsem. Spouštím jiskřivou kotvu naděje do rozbouřených vod naší "tekuté doby", v níž neexistují žádné jistoty, ale pouze rizika.

Co v sobě nese opravdový smysl, to nekončí a nezaniká. Život je víc než smrt. Do samotné podstaty života byly zakódovány láska a dobro. A nám se neustále nabízí možnost lásku a dobro vyhmátnout. Dál budeme žít se svými smutky a pády, ale s nadějí pro dnešek i pro dny budoucí. Čteme v knize Genesis, že "vše, co Bůh stvořil, je dobré". I poušť našeho fádního "vezdejšího žití" je dobrá. Nejkrásnější hvězdná obloha se rozprostírá nad pouští, kde není nic, jen duše poutníka a jeho cesta. Křížová cesta k Plnosti a Celistvosti, do božského Pléróma, jak by řekli staří Řekové.

Naději čerpám ze skutečnosti, že mnohému krásnému a dobrému se kupodivu daří v církvi. Krásu a dobro si dokážeme vyvzdorovat dokonce i na církevních strukturách, o nichž napsal Anthony de Mello, že ďábel přemýšlel, jak oddělit člověka od Boha - a vymyslel organizované náboženství. Je v tom kus pravdy. Naštěstí organizované náboženství je také systémem, jehož trhlinami se dere na světlo nádherná svoboda. Nastal přelom věků a znamení času ukazují k proměně. Přelom je trhlina, co nejde vyspárovat osvědčenými úředními postupy. Funkcionáři a bafuňáři všech vyznání se klepou strachy, neboť propast se odkryla pod farními kartotékami i pod kancelářemi biskupů a patriarchů. Vyjevilo se však ještě něco jiného. Možnost, která je milostí. Osvobodivá šance začít znovu, s uklizeným stolem, na němž si ponechám to nejnutnější k práci a vše ostatní hodím do kamen.

Nemohu se podělit o pokoj, šalom, protože mi uniká. Jen vzácně se o něj otřu, letmo se ho dotknu. Je tak sladký! Než si ho vychutnám, je pryč. Ale co mám, to dám. Naději. Když se odvážíme žít ze svých nejvlastnějších možností, z počátku a pramene, z bytostných otázek, jež se objeví na dně propasti, otevře se nám "absolutní horizont" a do budoucna vykročíme s důvěrou. Nemusíme panikařit, ani rezignovat a poddat se pesimismu. Ježíš nám šeptá do ouška: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."