Za všecku tu radost

Předevčírem na ekumenickém modlitebním setkání kolegové prosili hlavně za sílu obstát proti zlu, které řádí ve světě a způsobuje neomluvitelné a neobhajitelné utrpení. Určitě je správné, abychom nezavírali oči před zlem a dokázali se zastávat bližních, volajících po spravedlnosti a milosrdenství a potřebujících naši pomoc. 

Na modlitby kolegů jsem se však neuměl naladit, neboť cestou na setkání jsem se radoval ze slunce, které prorazilo skrze mlhu, a těšilo mě, že na větvi bezlistého stromu zpívá pták. I nyní, když píšu tyto řádky, s vděčností nastavuji tvář slunečním světlu, jež prozařuje zmrzlou krajinu českého pohraničí, kde jsem doma. Něco ve mně říká, že neobstojíme proti zlu ve světě ani proti stínům ve vlastní duši, ztratíme-li radost a vděčnost a nebudeme-li děkovat.

Apoštol Pavel se ptá v dopisu bratrům a sestrám v Soluni: "Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří?" Chválou se v biblické řeči označuje asi ta nejdůležitější forma modlitby - díkůvzdání a dobrořečení jako výraz niterné vděčnosti a radosti. Nejlépe to vyjadřuje hebrejské slovo הללויה - "haleluja" ("chvalte Hospodina"). 

Kryštof, můj starší syn, v tomto týdnu oslavil 20. narozeniny. Pozval mě na večeři do sushi baru. Díval jsem se na něho, jak si šeptá se svou dívkou, a byl jsem šťastný. Jak bych se měl za to Bohu odvděčit? S mladším synkem Ondřejem jsme se minulý týden vraceli z kina a on se rozpovídal, že ho zajímá stoická filosofie, vidí v ní podobnost s Ježíšovým učením a pomáhá mu uspořádat si v hlavě, co je pro život skutečně důležité. Žasl jsem a měl co dělat, abych nepodlehl dojetí. Jak za to vyjádřit vděčnost Bohu? 

Dnes budeme svědky kněžského svěcení našeho bratra Vladimíra. Připomínám si, co všechno jsme v posledních letech prožili, jakou mi byl oporou, co jsem se od něho naučil a jakého úžasného člověka v něm poznal. Copak to jde, najít správná slova díků za přátelství a za společenství, jímž nás dobrý Bůh obdaroval? 

Nejde to jinak než zpívat haleluja, a kdyby nám selhal hlas, šeptat to slovo stejně, jako je zamilovaný kluk šeptá do ouška své dívce. Vždyť Bůh si každého z nás zamiloval a důkazem toho je, že existujeme! My všichni jsme zhmotněním Boží lásky, která do nás vdechla život a neustále nám posílá do života neuvěřitelné množství zázraků, jako jsou paprsky slunce, ptačí zpěv, sněhové vločky, vůně růží, chuť ranní kávy, objetí, slzy, úsměvy, polibky, ruce sepjaté k modlitbě i ruce přiložené k dílu. Za tyto a všechny další zázraky kéž jsme Bohu vděční, radujeme se z nich a děkujeme za ně! 

Na závěr ještě zmíním, že apoštol píše, jakým způsobem lze vděčnost a radost vyjádřit i jinak než chvalozpěvem. Celý život křesťansky věřícího člověka se totiž může stát chvalozpěvem. Dnes máme příležitost ztělesnit, co vyznáváme. Zpěv haleluja už nebude jenom na rtech, pronikne až do morku kostí. Tělo se rozezpívá. Ale jak? Vždyť je to jednoduché, kristovsky prosté! Náš dík Bohu projevíme tím, že v církvi, ve světě, ve vztazích, v postojích ke svému okolí i sobě samým budeme společně hledat a podporovat, co slouží lásce, co dává "bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem". Právě tím podle sv. Pavla nejlépe posílíme naše srdce.

Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří? Ve dne v noci vroucně prosíme, abychom vás mohli spatřit a doplnit, čeho se nedostává vaší víře. Sám náš Bůh a Otec i Ježíš, náš Pán, kéž připraví naši cestu k vám! Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. (1. list Tesalonickým 3, 9-13)