Žeň je mnohá a dělníků málo

Na konci srpna jsem nebyl týden doma. Z obývacího pokoje máme krásný výhled na pole. Před odjezdem jsem pozoroval, že již zezlátlo zralým obilím. Po návratu bylo sklizené. Kde se ještě před týdnem ve větru vlnil obilný lán, teď už zůstaly jen balíky slámy. Vrátil jsem se po žních a trochu litoval, že jsem neviděl sklizeň.

V evangeliu Ježíš řekl učedníkům: "Žeň je mnohá a dělníků málo." Nezní to jako povzdech? Stále je tolik práce, tolik možností služby, do které by se člověk mohl zapojit. Už v rajské zahradě bylo jeho posláním obdělávat ji a střežit. Prací a péčí o to, co nám Bůh svěřil, čím nás obdaroval, se vnitřně sjednocujeme s Bohem, ba co více: sjednocujeme s Bohem stvořený svět, pokud si uvědomujeme, že naše práce je cesta, jak následovat Krista a žít ve vztahu s ním. Jsou i další cesty, neboť život není jen práce, ale k tomu se ještě dostanu.

V kněžské službě nejde na prvním místě o péči o hmotné věci, nýbrž o duše, i když snad všichni faráři vědí, že starat se musí také o mnohé, co samo o sobě není duchovní povahy, ale může a má to sloužit k prospěchu a potěše duší, ať už je to kostel, modlitebna či farní zahrada. Pro kněze je užitečné, když si připomíná, že není jen kazatelem a modlitebníkem, ale také dělníkem. Pánu dává své srdce i mysl, ale také ruce a záda. Občas luxuju v diecézní kanceláři a zametám v kostele. Tahle práce se mi zdá o dost smysluplnější než papírování a některá jednání.

Být dělníkem na vinici Páně však především znamená pečovat o to, aby jednotlivé ratolesti - ať už konkrétní lidské duše nebo místní společenství věřících duší - rostly ve spojení s vinným kmenem, jímž je živoucí Kristus. Při této službě zakouší kněz radosti a bolesti, útěchu i zklamání, vděčnost za to, že si ho Pán "použil" k dobrému dílu, i hanbu a pokoření, když mu dojde, že nešel vždy po Kristově cestě a Boží dílo nechal ležet ladem nebo mu dokonce i škodil.

Hořké poznání vlastní nedostatečnosti a hříšnosti však nemá člověka zlomit, nýbrž vést k pokání, tedy k obratu ke Kristu. Můj Pane, dávám ti svou práci ke tvé oslavě a k užitku bližním? Dávám ti i svůj odpočinek, abys ty sám spočíval ve mně a obdarovával mé srdce pokojem a smířením? Dávám ti celý svůj život, abys v každé z jeho oblastí mohl působit, léčit, co je ve mně zraněné, očišťovat, co je ve mně nečisté, doplňovat, co mi chybí, naplňovat moje prázdná místa svou požehnanou přítomností?

Vrátil jsem se domů a zjistil, že obilí je sklizené. Žeň se obešla beze mě. V životě se nám  nedaří chopit se každé příležitosti k dobrému dílu. Ale zase nejsme až tak výjimeční, důležití, nepostradatelní a nenahraditelní, aby si Pán ve své moudrosti nenašel jiné způsoby, jak dílo dovršit a dosáhnout cíle. Možná je dobré také uznat, že pro některou práci je lepší jiný člověk než já, že mám ustoupit stranou a dát prostor, aby vynikly dary, které Pán svěřil bližnímu.

A já že si mohu odpočinout a pozvat Krista, aby křehkou ratolest mé duše opět pevněji svázal s životodárným vinným kmenem svého vzkříšeného těla. Neboť jedině ve spojení s Pánem, ve spočinutí v jeho těle na místě, které mi určil, bude požehnaná i moje lidsky nedokonalá služba při sklizni na Pánově vinici, při žních na poli, jímž je celý svět a všichni lidé a další živé bytosti v něm.

obrázek: Haley Miller, https://altusfineart.com/products/haley-miller-the-gatherer-jesus-hand-field